Hábl, Jan - Zkušenost konverze jako východisko emendace v díle J. A. Komenského

Tato stručná studie si klade za cíl nastínit jeden z nejhlubších obratů v životě Jana Amose Komenského tak, jak je reflektován v jeho ranných spisech tzv. útěšného období. Klíčovým motivem Komenského obratu je pojem resignare, který v kontextu jeho zkušenosti vytváří specificky pozitivní základ pro jeho pozdější didaktické a všenápravné úsilí.


Hábl, J. Zkušenost konverze jako východisko emendace v díle J. A. Komenského. In Hanuš, J., Noble, I. (eds.). Konverze a konvertité: CDK 2009. ISBN 978-80-7325-196-3; s. 120-126.

1. Úvod

Konverzi, čili obrácení od bezvěrectví k víře, u Komenského nezaznamenáváme. Jeho sporé životopisné poznámky k dětství nám nedovolují než dedukovat takřka ex silentio, že mu víra byla vlastní od útlého mládí.[1] Svou roli jistě sehrála víra rodičů i bratrského prostředí, ve kterém vyrůstal. To však neznamená, že by víra Komenského neprodělala hluboké proměny, ba obraty. Takových zkušeností, které zásadně formovaly jeho víru, učinil Komenský během svého dramatického života hned několik. Zřejmě nejvýraznější obrat, který v díle Komenského zaznamenáváme, souvisí s tragickými událostmi pobělohorskými. Toto období je v Komenského díle charakteristické výrazným posunem od tzv. spisů encyklopedických ke spisům útěšným. Klíčovým motivem tohoto období je Komenského pojem resignare, který  autor naplňuje specifickým obsahem, jak uvidíme. V Komenského myslitelském vývoji zaznamenáváme ještě další posuny, které vyústily v tolik známé a plodné didaktické a později všenápravné projekty. Domnívám se, že duchovně fundamentální zkušenost resignare, kterou Komenský učinil právě v tomto ranném období, provázela a určovala veškeré jeho pozdější dílo i úsilí. Cílem  studie je tuto Komenského zkušenost ohledat ve spisech pocházejících z tohoto zlomového období.

2. Skvělost divadla veškerenstva

Když se Komenský vrátil jako dvaadvacetiletý mladík ze studií, nesl si s sebou již rozpracovanou koncepci velkolepě pojatých encyklopedických prací,[2] jejichž úkolem bylo naučit člověka, a to především českého člověka, moudrosti, tj. umění spatřovat ve stvoření velikost, krásu a moc Boží prozřetelnosti.[3] Divadlo veškerenstva věcí mělo být později doplněno Divadlem Písma, aby byl čtenář seznámen s celým obsahem věcného poznání, které skýtá jak svět lidský, tak svět nad-lidský, tedy přirozený i nadpřirozený,[4] přičemž oba světy harmonicky poukazují nad sebe ke společnému zdroji a svému poslednímu základu. Nechme promluvit autora samotného:

Ne bez příčiny svět řeckým jazykem KOSMOS, tj. krásný; a latinským mundus, tj. čistý, nazván jest. Nebo všecko v něm krásné, čisté, libé a spanilé jest, a krásu viditelnou neviditelného Boha maluje. Nevidí-li kdo té krásy v světě, ten málo vidí. … Ó coť v Bohu našem divná nějaká a přemilostná musí býti krása, z něhož všecka ta kráse rozličnost vyplynula a vyplývá! Nebo rozumíme, že cokoliv v stvořených věcech jest ušlechtilosti, to v nestvořené té studnici všecko pospolitě, ale vyvýšeněji se nalézá.[5]

Proto, že stvořený svět je tak pozoru-hodný, hovoří o něm Komenský jako o theatru, o skvělém divadlu Božího díla, stačí se jen dívat a žasnout, skutečnost sama bude hovořit skrze svou velkolepost, konzistenci a krásu o božském rozvrhu a moudrém řízení. Člověk má vstoupit jako herec-účastník na jeviště divadla světa, má se tohoto autorem-Stvořitelem napsaného dramatu účastnit a má svou roli hrát dobře a moudře. Zajímavé je, že Komenský si již v této etapě byl vědom problematického lidského působení ve vztahu k osudu veškerenstva. Je si vědom, že člověk rušivě vyčnívá z kosmické harmonie. Původní bez-vadné Boží stvoření je pokaženo lidským prohřešením, které nejenže „przní“ stvořený svět, ale též je příčinou jeho konečnosti.[6] Radim Palouš k tomu poznamenává, že „to samo o sobě není nijak neobvyklý náhled, avšak je to nezbytný předstupeň toho, aby Komenský později toto pasivní konstatování obrátil v aktivní poslání, v napravování toho, co bylo pokaženo.“[7]

2. Spletitost labyrintu

Přechod od naučné, encyklopedické formy Theatra k formě satiricko-beletristické Labyrintu byl podnícen jak vnějšími, tak vnitřními faktory. Patočka má jistě pravdu, když vidí tento přechod jako „vnitřně logický“, neboť bez Theatra by nebylo Labyrintu, tj. bez pozorného nahlížení světa by nemohla nastat kritika světa (a později úsilí o jeho nápravu).[8] Domnívám se však, že zásadní roli zde sehrály vnější okolnosti Komenského života odstartované českým stavovským povstáním a Bílou horou.[9] Hrůzy třicetileté války, které se Komenského osobně dotkly, veškeré drancování, pustošení, pronásledování a zabíjení orientují Komenského pozornost stále více k bídě světa spíše než k jeho kráse a harmonii. Zvláště pak významné byly bezprostřední pobělohorské důsledky, které kolem roku 1621 dostihly Komenského a jeho rodinu ve Fulneku, kde byl tehdy farářem. Jako duchovní Jednoty bratrské se musel přirozeně skrývat a byl tudíž oddělen od své manželky a dětí i od svého sboru. Několik let bylo město pleněno habsburskými vojsky, která kromě drancování, vyjídání a znásilňování s sebou obvykle přinášela morové a jiné epidemie. Události tohoto období vyvrcholily roku 1623, kdy  během několika měsíců ztratil Komenský v podstatě vše, co měl: vlastní knihovna, kterou od svých studentských let pečlivě budoval, byla veřejně spálena jezuity na fulneckém náměstí, jeho modlitebna byla zbořena a sbor rozptýlen,  manželka i obě děti zemřely na mor.

Obrat, který v Komenského díle po těchto událostech pozorujeme, je evidentní. Mnoho vypovídají již názvy spisů: Truchlivý, O sirobě, Hlubina bezpečnosti, Labyrint světa a ráj srdce, Výhost světu aj. Namísto skvělých věcí stvořené reality je Komenský konfrontován s obtížnější tváří skutečnosti. Ne, že by svět stále nebudil údiv, ale Komenskému se už nejeví pouze jako divadlo Boží dobroty, ale také jako spletitý labyrint. Krásné, ale zároveň nebezpečné místo k žití. Zdánlivě spolehlivé jistoty běžného života se rozpadly, pravda se vytratila, člověk ubližuje člověku a nahlíží skutečnost jaksi křivě – skrze brýle mámení. Důsledkem jsou všelijaká lidská lopotování, mámení, bloudění a zoufání[10], která člověka sužují. Je třeba hledat útočiště, nedobytný hrad, pevný bod, centrum securitatis. V tomto stádiu Komenský ještě nehovoří o nápravě světa, ani nespřádá projekty přebudování labyrintu. Nehledá nápravu, ale spíše spočinutí, osobní bytostné východisko. Pro sebe i pro druhé se snaží formulovat útěchu, která by dodala sílu se smysluplně vypořádat s „marností a mizerností“ světa.[11] Jaké našel východisko?

3. Rezignace jako východisko z labyrintu

„Navrať se do domu srdce svého a zavři za sebou dveře“, radí v závěru Labyrintu poutníkovi Božský hlas. Znavený poutník poslouchá a vstupuje. Venku za dveřmi zůstává mdloba, bloudění, mámení a „strašlivé temnosti a mrákoty, jíž se rozumem lidským ani dna ani konce najíti nemůže.“ Uvnitř je hostem sám Kristus, který poutníka vítá slovy: „Díval jsem se, synu můj, kdyžs bloudil; ale již jsem se dále dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému, chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho, toť slibuji, synu můj, sklamán nebudeš, jako tamto.“ Poutníkova odpověď je jednoznačná: „Já ty řeči slyše, … s plným potěšením a celou dověrností ruce sepna a jemu podávaje, řekl jsem: Teď sem, Pane můj Ježíši, vezmi mne k sobě, tvůj chci být a zůstávat na věky.“[12]

Podobně poeticky jako v Labyrintu, zpracovává Komenský stejné téma v Hlubině bezpečnosti – jen s jinou obrazností. Zde – pod vlivem Mikuláše Kusánského – je svět přirovnán k velkému kolu, které se harmonicky otáčí, je-li správně vztaženo ke svému středu. Všechny „paprsky“ i „okršle“ kola mají pouze jeden střed, jímž je Bůh. Ve středu je člověku nejbezpečněji, protože zde ustává všechen pohyb a neklid. A naopak, čím dále je člověk od středu, tím je otáčení rychlejší a nebezpečnější. A v tom je právě problém člověka: chce být sám sobě „samosvojným“ středem nezávislým na svém Stvořiteli. Tím si ovšem způsobuje rozmanité „motaniny“ a „jinudosti“ a jeho svět se jeví jakoby z kloubu vysmeknutý. Lékem opět není nějaká všeobecná oprava špatně fungujícího kola-světa, ale prostý návrat do středu, do místa lidského bytostného určení, kde člověk nalézá bezpečí a naplnění. Tento návrat k sobě Bůh sám umožnil tím, že se člověku učinil viditelným v Ježíši Kristu. Cesta zpět je zjevena. Kdo chce nalézt centrum své bezpečnosti, musí se cele spolehnout na Krista. Klíčovým pojmem tohoto obratu je zmíněné resignare.

Slovo rezignace může na první poslech znít záporně až zoufale, ale pozorné čtení Hlubiny ukazuje, že pro Komenského tento pojem nepředstavuje ani v nejmenším cokoli negativního. Pojem resignare, který Komenský používá, je kontrastován s pojmem „samosvojnost“, což je naopak pojem s velmi zápornou konotací. Komenský definuje samosvojnost jako stav lidského bytí, kdy si člověk „zošklivil Boží řád věcí“ a „sám svůj chce býti, sám svůj totiž rádce, svůj vůdce, sám svůj opatrovník, sám svůj pán, sumou sám svůj bůžek.“[13] Zde vidí Komenský počátek všeho zlého a veškeré lidské „jinudosti“, tj. hledání smyslu a bezpečí tam, kde není, mimo pravý střed. Rezignace pak představuje pravý opak samosvojnosti. Komenský nepředkládá definici, ale v několika kapitolách (především IX., X. a XI.) vysvětluje, ilustruje, biblicky podkládá a dokonce vymýšlí vlastní podobenství, pomocí kterých se snaží vystihnout důležitost a blaženost kýženého stavu rezignace. Velmi často je slovo rezignace užíváno coby synonymum k pojmům jako odevzdání se, oddání se, spolehnutí se, důvěření se či puštění se na hlubinu Boží milosti apod. Takový postoj vidí Komenský pro člověka jako velmi žádoucí, a to z několika důvodů: 1) náramnou nedostatečností rozumu našeho, 2) náramnou naší vlastní nedbanlivostí, 3) náramnou mdlobou a síly nedostatečností, 4) náramnou naší nestálostí a nejistotou.[14] Rezignuje-li však člověk, tj. navrátí-li se do svého pravého centra, odevzdá-li se Bohu, plynou z toho mnohé „přepotěšené užitky“, které Komenský vypisuje v desáté kapitole a které zřejmě sám zakusil; rezignovaní: 1) pokoj mají s Bohem, 2) vyňati jsou z moci světa a živlů, 3) jsou dobromyslní vždycky v Bohu, 4) bezpečně se na motaniny světa dívají, 5) i když se na ně samé cokoli valí, nelekají se, 6) trpí rádi a přitom Boha chválí, 7)  diví se Boží ještě mírnosti a lidské netrpělivosti, 8) nepadají škodlivě, 9) umírají vesele.[15]

Jakkoli se může současnému čtenáři jevit pojem nadějné rezignovanosti jako protimluv, z výše uvedených citací je zřejmé, že Komenský nechápe rezignaci jako cosi záporného, beznadějného a nežádoucího, ale právě naopak. Člověk nahlíží své marné snažení, přestává hledat a tápat tam, kde nic není a s nadějí se obrací k instanci, která dává jeho životu smysl, pokoj a bezpečí uprostřed všech útrap. V této souvislosti je třeba též připomenout Komenského (bratrské) eschatologické očekávání, které je patrné z mnoha Komenského spisů nejen tohoto období. V Truchlivém například Komenský vyjadřuje myšlenku, že současná soužení jsou znamením brzkého příchodu Krista a s ním konečného vítězství dobra a spravedlnosti.[16] Proto se u Komenského nikdy nejedná o rezignaci negativní, naprostou a tedy zoufalou, ale o rezignaci zcela konkrétní a specifické povahy, totiž o „rezignaci na světskost tak, jak se projevuje v danostech tehdejší doby“, jak to dobře vyjádřil R. Palouš. To znamená rezignaci na závislost na čemkoliv pozemském, nestálém a dočasném. Rozhodně se nejedná o nějakou bezvýchodnou skleslost. Jak v Labyrintu, tak v Truchlivém, tak i Hlubině Komenský sice vypisuje mnohé bídy světa, ale přece jen nabízí východisko: „nehodlá setrvávat v klamu, ale chce klam jako klam a mámení zjevit sobě i lidem. … Poutník sice nemůže svět v jeho aktuální pokleslosti pozdvihnout, může však z něho vyjít, totiž vyjít z vnějšku světa do nitra,“[17] člověk se může navrátit do středu, spolehnout na Boha a nalézt bezpečí a s nadějí vyhlížet do budoucna.

Porozumění Komenského zkušenosti z počátku dvacátých let 17. století, která našla své vyjádření v motivu rezignace, je klíčové pro porozumění jeho dalšího myslitelského vývoje. Když se ve druhé polovině dvacátých let Komenského myšlení posouvalo stále více k myšlenkám pansofickým a emendačním, nebyl to posun pryč od jeho pojetí resignare. Komenský se nikdy neodvrátil od plného odevzdávání se a spoléhání se na Boha, naopak veškeré jeho úsilí z tohoto předpokladu vycházelo, ať už se jednalo o projekty didaktické či pansofické.[18] Postoj svěření se, nadějného očekávání dějinného vyústění a vědomí smysluplnosti stvořené reality není v rozporu s jeho pozdějším nápravným úsilím. Komenského resignare nebylo nahrazeno či překonáno emendací, ale spíše komplementováno a rozvinuto. Jinými slovy - teologie bytostného spolehnutí (resignare) položila základ pro teologii činu (emendare), což je pochopitelné a vnitřně konzistentní, neboť pozitivní naděje obvykle vede k pozitivnímu činu. Beznaděj nevede k ničemu.

Literatura:

• Komenský, J.A.: Velká didaktika, Praha 1905
• Komenský, J.A.: Hlubina bezpečnosti, Praha 1927
• Komenský, J.A.: Labyrint světa a ráj srdce in VSJAK XV, Brno 1910
• Komenský, J.A.: Theatrum universitatis rerum, DJAK I, Praha 1969
• Komenský J.A.: Truchlivý I in VSJAK  XV, Brno 1910
• Kostlán, A.: K ,negaci světa´ v raných dílech J. A. Komenského. In: Studia Comeniana et historica 15, 1985, 29
• Molnár, A., Rejchrtová, N.: J.A.Komenský o sobě, Odeon, Praha 1987
• Palouš, R.: Komenského Boží Svět, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1992
• Pánek, J.: The Labyrinth of Czech Lands in the Period before the Battle of the White Mountain. In: Symposium Comenianum 1986, Praha 1989
• Patočka , J.: Filosofické základy Komenského pedagogiky in Komeniologické studie I, Oikoymenh, Praha 1997.