CZ

Hábl, Jan - Lekce z lidskosti: antropologické inspirace z díla Jana Amose Komenského

Studie pojednává o problematice pedagogické humanizace. Autor analyzuje a identifikuje příčiny moderní krize lidskosti i jejího pedagogického utváření, jež spočívá v antropologickém redukcionismu souvisejícím s post-osvíceneckou restrikci transcendentního rozměru humanity. Jako alternativu k problematické moderní antropologii studie předkládá Komenského pojetí lidskosti, které skýtá inspirativní materiál pro humanizační úsilí současné pedagogiky.

Hábl, J. Lekce z lidskosti, antropologické inspirace z díla J. A. Komenského. Pedagogická orientace, 2010, roč. 20, č. 1, s. 5-15. ISSN 1211-4669.

1.     Úvod: Problém humanity

Lidskost je vzácná komodita. Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat.[1] Tak se v duchu kantovského „sapere aude“[2] optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity (srov. Toulmin, 1990).

Historická zkušenost však ukázala, že s lidskostí je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní země zaznamenaly mimořádný rozvoj, který jim skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Jeho vyspělá technokracie generuje řadu dehumanizačních efektů jako zvěcňování člověka, odcizující individualizaci, lhostejnost či odosobňování mezilidských vztahů. Namísto kýženého pokroku lidskosti upozorňují sociologové na realitu dramatického úbytku morální gramotnosti, propadu sociálního kapitálu (člověk nevěří člověku), hrozeb globální sebedestrukce, střetů civilizací, různých forem extremismů apod. Člověk jako lidská osoba je dokonce považován za „ohrožený druh“ (Sokol, 2002). Frommovsky řečeno - navzdory vědo-technické přesycenosti je náš svět lidsky „podvyživený“.

2.     Humanizační naděje a zklamání

Škola hraje v této situaci významnou roli. Očekává se od ní, že svým výchovně-vzdělávacím působením bude zásadním způsobem přispívat k polidšťování člověka (Bauman, 2004). Zvláště pak mezi českými pedagogy, kteří učinili zkušenost s dehumanizací totalitního systému, panuje všeobecný konsenzus ohledně potřeby tzv. humanizace (Habro, 1991; Skalková 1993; Walterová, 1991; Ries, 2008).[3] Post-totalitní pedagogická literatura oplývá rozličnými projekty, návrhy a inovacemi, jejichž „krystalizační osou transformačních proměn“ má být – slovy Š. Švece – právě „idea humanizace“ (1994). J. Skalková vidí požadavek výchovně-vzdělávací humanizace dokonce jako „světové hnutí, které proniká do všech sfér současného života“ (1993). Rovněž V. Spilková mluví jednoznačně: „Idea humanizace je jedním z klíčových principů transformace současného systému školství“ (2004). Rysy totalitní pedagogiky jako např. autoritářství a direktivnost, uniformnost,  jednotvárnost apod., které lidskost deformovaly, mají být nahrazeny novými alternativními přístupy, jejichž úkolem je – slovy Skalkové – „realizovat nové klima pro učení, založené na dobrovolnosti a radosti z učení … individuální svobodě učení a vyučování, prostoru pro tvořivou práci, fantazii, utváření podmínek pro individuální fyzický a psychický rozvoj“ jedince“ (1993). Podobně K. Rýdl vykládá humanizaci jako „proces zlepšování a zlidšťování výchovy a vzdělání ve smyslu jejího přibližování se potřebám a očekáváním jedince“ (2004). Přičemž tento „pedocentrismus nové generace“, jak ho Z. Helus nazývá, představuje „optimistickou výchovnou pozici“, která věří v „možnosti zdokonalování a sebezdokonalování“ člověka jako „nevyšší hodnoty“, jako „míry všech věcí“ a „celistvé osobnosti“ (2005).

Jsou to však již dvě desetiletí od pádu totality v českých zemích a kýžená humanizace se stále neprojevuje. Je sice pravda, že si česká pedagogika vede relativně dobře co se týče tzv. „přípravy jedinců pro život“.[4] Umí vybavit žáka množstvím užitečných informací, pragmatických dovedností či kompetencí potřebných k úspěšnému sebe-prosazení (nejčastěji na trhu práce). Selhává však ve formování a kultivaci toho rozměru lidské osobnosti, který by garantoval lidské, aktuální terminologií řečeno  tzv. pro-sociální užití veškeré školsky nabyté výbavy, a to navzdory množství (více či méně alternativního) didaktického arzenálu. P. Floss např. poznamenává, že navzdory humanistické rétorice oficiálních dokumentů, současná škola zůstává stále „bytostně funkcionalistická“, tj. produkuje sice „výkonné zaměstnance či odborníky“ různých oborů, ale selhává v kultivaci „celého člověka“ (2005). Podobně konstatuje J. Skalková, že soudobý proces „vzdělávání a výchovy i řízení vnitřní činnosti školy nevytvářejí prostor pro kultivaci individuálních schopností a talentů, pro mravní, estetický a emocionální rozvoj, pro rozvoj mezilidských vztahů, pro vlastní seberealizaci individua“ (1993). Rovněž J. Haškovec ve svém příspěvku soudí, že není potřeba shromažďovat důkazy ohledně kritického stavu české pedagogiky, neboť je viditelný „pouhým okem“ (2004).

Otázka zní: proč? Proč se navzdory ohromnému teoretickému i praktickému úsilí humanizace nedaří? Spočívá problém v nedostatečné pedagogické metodologii? V nedostatku finančních zdrojů? Nebo snad lidských zdrojů, tj. v nedostatku učitelské motivace, erudice či kompetence? Jedná se o problém strukturní, pedagogický, politický, ekonomický nebo ještě jiný?

Nezpochybňuji důležitost hledání správných odpovědí na tyto otázky, bezesporu nutných pro realizaci efektivní pedagogiky, domnívám se však, že hlavní důvod selhání humanizačních snah je primárně filosofický. Konkrétně se jedná o problém antropologický, který spočívá v redukci transcendentní dimenze lidskosti, která vyplynula z typicky osvícenecké romantizace lidské autonomie.[5] Oba momenty (redukce a romantizace) se komplementárně podporují a společně konstitují doktrinální základnu moderní agendy: romantická víra v člověka, jehož (především racionální) potenciál byl vnímán jako apriorně pozitivní či veskrze bezproblémový, umožňoval a posiloval víru v pokrok autonomní humanity. Takto pojatá antropologie, kdy se člověk v duchu prótagorovského „homo mensura“[6] stal sám sobě posledním cílem i normou, se ukázala jako velmi problematická, ne-li zcela nefunkční. Implikace pro otázku pedagogické humanizace je tudíž nasnadě: dysfunkční pojetí humanity generuje dysfunkční pojetí humanizace. Imperativ hledání autentické lidskosti tak na sklonku modernity přetrvává, ba dokonce vyvstává s novou intenzitou.

3.     Komenského humanizační inspirace

Podtitul tohoto článku ohlašuje, že se při hledání lidskosti obracím k osobě a dílu Jana Amose Komenského, a to z dobrého důvodu. Komenského antropologie na rozdíl od té moderní obsahuje aspekt transcedence jako zcela neodmyslitelný rozměr lidskosti. Jakkoliv je tento prvek Komenského myšlení ne-moderní či pre-moderní, domnívám se, že právě tím je pro nás nejcennější. Jeho „nemoderní“ antropologie se ukázala jako velmi plodná a účinná nejen v pedagogické aplikaci, ale i v životní praxi. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že je to právě moderní paradigma, které se v současné době rozpadá, bude se Komenského „nemodernost“ jevit nikoliv jako slabina, ale naopak jako přednost. Proto je záměrem této studie zkoumat Komenského hermeneutiku lidskosti v jeho vlastní myšlenkové integritě. Nepreparovat z  Komenského nějaké psycho-didaktické doktríny, které by odpovídaly modernímu náhledu, ale naopak nechat Komenského promluvit do naší moderní (či postmoderní)[7] situace jeho vlastním jazykem. Modernímu uchu může znít cize, avšak je-li to moderní paradigma, které odcizilo člověka od autentické lidskosti, pak nám Komenský může posloužit nejlépe právě svou cizostí, neboť nám ukazuje na meze našeho duchovního univerza (srov. Patočka, 1997).

                Komenského duchovní svět, včetně jeho antropologie, je vystavěn na základech širšího filosoficko-teologického celku. Coby teolog vidí přírodu a veškerý přirozený svět jako stvoření, tj. dílo Stvořitele, který vše stvořil účelně a smysluplně. Coby filozof zkoumá přirozené jsoucno „sub specie educationis“[8], aby v jeho povaze objevil výchovný potenciál. Tak předesílá již v úvodní části Didaktiky, že „vše, co jest, jest k něčemu.“[9] Jinými slovy přirozený svět není náhodný výskyt věcí či sled událostí, které se bezesmyslně odehrávají a uplývají odnikud nikam, nýbrž účelným pobytem existencí povolaných ke smyslu. Vše, co jest, je, „aby“..., jak vykládá R. Palouš (1992). Vše je za nějakým účelem, pro něco, k něčemu. Každá věc, každé jsoucno je charakteristické svou teleologickou povahou. Má cíl, ležící mimo sebe, překračuje samo sebe, existuje, tedy vy-stupuje ze sebe, neboť tak bylo zamýšleno a stvořeno. Řečeno Komenského pojmoslovím, nic není „samosvojné“, tedy existující samo pro sebe.[10] A právě v tomto božském vkladu spočívá pedagogické nadání přirozeného světa. Zrozením člověk vstupuje do školy světa, který ze své přirozené podstaty vychovává člověka k pravé podstatě lidskosti.

                  Že člověk takovou výchovu potřebuje, je Komenskému víc než zřejmé. Z celého tvorstva je totiž člověk jedinou bytostí, která je schopna sama ze sebe udělat konečný cíl své existence, učinit se “homo mensura“, čili „samosvojným“, což na rozdíl od antiky či moderny není vnímáno jako pozitivum, ale jako jádro lidské tragédie, ve kterém Komenský spatřuje příčnu všech lidských „motanin“ a „jinudostí“[11]. Coby samosvojný člověk rušivě vyčnívá z řádu stvoření či panharmonie veškerenstva (jak by řekl „pozdní“ Komenský), neboť samosvojnost je pro celé tvorstvo nepřirozená, nepůvodní a ne-řádná. Nejenže odtrhuje člověka od Boha, z něhož plyne veškeré „dýchání i život sám“, ale též odděluje lidi od lidí, poněvadž „působí, aby člověk samého sebe za cíl stavěl, to jest samého sebe miloval, samému sobě přál, o samého sebe se staral“ (srov. Kožmín, Kožmínová).

                  Jak si Komenský tuto specificky lidskou tendenci vysvětluje? Hned v Provolání, tj. v úvodu své Velké Didaktiky, poměrně obšírně vykládá stav i příčiny lidského problému, na který hodlá následně svou didaktikou odpovědět. Vychází z tradiční biblické narace, kde je člověk představen jako „Imago Dei“, tedy jako bytost stvořená pro bytostný vztah s Bohem. Člověk má být svým charakterem reflexí Božího charakteru, tzn. odrazem největšího možného myslitelného dobra. Avšak důsledkem archetypálního pádu lidství, způsobeným lidskou touhou po bohorovnosti, člověk ztratil tzv. „nexus hypostaticus“, tedy hluboký osobní vztah se svým Stvořitelem. Co by bohorovný se člověk uzavřel, či „zakřivil“ do sebe, čímž se odcizil své přirozené pre-ordinované instanci umožňující tolik důležitou transcedenci. Důsledkem tohoto pokřivení není schopen naplnit své bytostné lidské poslání a potřebuje pomoc, záchranu. Tato záchrana je díky spásnému aktu Ježíše Krista nejen možná, ale – vzhledem ke zbědovanému stavu lidskosti – i svrchovaně žádoucí. Veškerá nelidskost potřebuje být vypořádána, vina může a musí být přiznána a odpuštěna, což je klíčový duchovní princip, skrze který nastává nesmírně důležité spočinutí lidskosti, tj. smíření člověka s Bohem, s druhými i se sebou samým.

                Teologizace skutečnosti nebyla v Komenského době nikterak neobvyklá[12], ovšem ve spojení s Komenského pozorovací schopností, smyslem pro realitu a pedagogickou intuicí vzniká jedinečný myšlenkový systém. Lidství je zde realisticky komplexní. Člověk je nadán jak pozitivním, tak negativním potenciálem. Lidskost lidí není v pořádku, ale není ani docela ztracena. Lidská podstata není předem dána tak, jako je např. dána dřevu jeho dřevěnost nebo trojúhelníku jeho trojúhelníkovitost. Trojúhelník se svou trojúhelníkovitostí nemůže nic udělat, nemůže se stát trojúhelníkovitějším nebo se naopak zvrhnout v cosi netrojúhelníkovitého. Avšak člověk ano. Člověk je schopen lidskosti i nelidskosti. Každý lidský potenciál, každý poznatek či dovednost (třeba i školsky nabytá) může mít jak pozitivní, tak negativní aktualizaci. Mohou být použity k dobrému, ale i ke zlému. Dokonce čím větší potenciál, tím větší nebezpečí, neboť „corruptio optimi pessima“.[13] Proto je dle Komenského třeba „dílny lidskosti“, školy či výchovy, jejímž prvořadým úkolem bude kultivace negativních sklonů lidského potenciálu. Slovy Komenského spočívá veškerá výchova v překonávání „samosvojné“ tendence, tj. ve vy-vádění (e-ducatio) z hříšné soběstřednosti či uzavřenosti. Takto pojatá pedagogika již ze své podstaty implikuje ascendenci lidskosti čili vzestupný pohyb, což je pohyb velmi žádoucí, neboť uvádí člověka do kýženého transcendentního vztahu. V praxi znamená toto vztahování, že se člověk učí jednat, rozhodovat a zodpovídat nejen s ohledem na sebe samotného. Je veden k rozpoznání, že v řádu bytí je podřízen instanci, která jej bytostně přesahuje. Zde lze též spatřovat základ Komenského tolik ceněného univerzalismu či holismu s velmi významnými sociálně-etickými důsledky (srov. Patočka, 2003, s. 30). Kultivaci či nápravu lidskosti Komenský totiž nezamýšlí pouze ve smyslu individuálním, ale celostním či globálním, jak naznačuje předpona pan, kterou ve vrcholném stadiu svého díla předřazuje každému lidskému úsilí. Vždyť náležité vztahování (smíření, eiréné) k instanci poslední, implikuje náležité vztahy k druhým lidem, a tím i k celému tvorstvu. Komenskému neleží na srdci pouhá dílčí jsoucna, ale celé bytí. V jeho škole tedy nepůjde jen o zlidštění individua, ale o „nápravu věcí lidských“, poněvadž Komenský ví, že blaho jedince nemůže být dosaženo bez blaha celku, jak naznačuje jeho slavný výrok: „Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.“

Je patrné, jak významně a jakým způsobem jsou antropologická východiska určující pro pojetí pedagogické humanizace. Komenského antropologie vyúsťuje ve zcela jiný druh humanizace, než s jakým se setkáváme v moderním pojetí. Didaktické prostředky se u Komenského nepřizpůsobují požadavkům a potřebám jedince, protože jedinec není vnímán ani jako autonomní, ani jako poslední instance lidství. Naopak jedinec i didaktické prostředky se přizpůsobují požadavkům, které člověka z principu přesahují. Domnívám se, že právě zde spočívá jádro celého problému. Moderní pojetí by fungovalo bezproblémově, pokud by lidská přirozenost či povaha byla skutečně ustrojena tak bezproblémově a pozitivně, jak si to moderna představovala. Je-li ovšem lidská přirozenost problematičtější, jak míní Komenský, tj. je-li nadána jak pozitivním, tak negativním potenciálem, pak prosté vyhovění požadavkům jedince humanizaci nezaručují, poněvadž jedinec může mít potřeby a požadavky, které nejenže nesměřují k rozvoji lidskosti, ale mohou dokonce mířit opačným, zcela nelidským směrem.[14] Proto humanizace operující s romantickou představou veskrze dobrého člověka nefunguje. Je v podstatě tautologií, neboť polidšťovat to, co již lidské je, by bylo stejně nesmyslné, jako například naturalizovat přírodu. Jakkoli je moderní snaha o pedagogickou humanizaci dobře míněna, její nefunkčnost ji postupem času odhaluje jako prázdný slogan či „pláštík“, formulací K. Rýdla, pod kterým je možné „prosazovat v podstatě cokoliv“, co zní nějak netradičně, inovativně, alternativně či prostě zábavně (Rýdl, 2004). Humanitu však tato humanizace nepřináší.

Jsem přesvědčen, že právě zde nejzřetelněji vystupuje relevance Komenského myšlenkového systému. Jeho hlavní přínos nespočívá až tolik v jeho didaktických zásadách a poučkách, jakkoliv jsou geniální či aktuální, ale především v transcendentním zakotvení lidství, které vytváří prostor pro smysluplnou kultivaci veškerého lidského potenciálu. Jeho učení o člověku jako Imago Dei zajišťuje podstatnou důstojnost lidství a zároveň funguje jako velmi vznešená antropologická teleologie. A naopak učení o porušení lidskosti, které Komenského systém též zahrnuje, funguje jako prevence přílišné romantizace lidské povahy. Lidský potenciál  není ani přeceňován, ani podceňován, ale kultivován. Navzdory archaickému pojmosloví a pre-modernímu filosofickému aparátu tak představuje Komenského antropologie realistickou základnu pro pedagogické působení, jehož cílem je autentická lidskost.

4.     Závěr

Chci zdůraznit, že smyslem tohoto exkurzu není sentimentální vyvolávání jména národního hrdiny, „učitele národů“ nebo nostalgické oplakávání zašlé slávy „starých dobrých časů“. Současnou školu nelze nahradit školou doby Komenského a není to ani nutné. Dnešní škola disponuje dostatkem rozmanitých didaktických instrumentů potřebných pro rozvoj funkčních rovin lidského potenciálu. Moderní empirické vědy jako sociologie, psychologie, biologie, informatika apod. vybavily pedagogiku nepřeberným množstvím dat umožňujícím rozvíjení sofistikovaných pedagogických technik a strategií. Co však chybí v této (bezesporu pokročilé) metodologické záplavě, je rozměr transcedence garantující lidskost, tj. autentickou aktualizaci lidství. Komenského výchovně vzdělávací systém právě tento chybějící element obsahuje. V dnešní době bude mít transcedence lidskosti nejspíše jinou podobu než v době Komenského, ovšem domnívám se, že bez ní je pedagogická humanizace jen těžko uskutečnitelná. Proto spíše než radikální substituci moderní pedagogiky navrhuji její kritickou a konstruktivní komplementaci z těch zdrojů, které se osvědčily jako životné, funkční a nadčasové. Domnívám se, že Komenského život i dílo jsou takovým zdrojem.

Literatura:

• Bauman, Z. Individualizovaná společnost, Mladá fronta 2004
• Eagleton, T. The Illusions of Postmodernism, Blackwell Publishers 1996
• Erickson, M.J. Truth or Consequences: The Promise and Perils of Postmodernism, IVP, 2001
• Floss, P. Poselství J.A.Komenského současné Evropě, Soliton, Brno 2005
• Geer, R.C. Mapping Postmodernism, IVP 2003
• Grenz, S.J. A Primer on Postmodernism, Grand Rapids, Michigan: William B. Eerdmans, 1996
• Greer, T.H., Lewis, G. A Brief History of the Western World, 7th ed., Harcourt Brace & Comp., Florida 1997 (1st ed.1968)
• Harbo, T. Humanizace vzdělání a současné teorie kurikula in: Pedagogika, 41, 1991, III
• Harvey, D. The Condition of Postmodernity, Blackwell Publishers 1990
• Haškovec, J. Současná krize české pedagogiky  in Česká pedagogika: Proměny a výzvy,  Praha 2004
• Komenský, J.A. Hlubina bezpečnosti, Praha 1927
• Komenský, J.A. Didaktika velká, Praha 1905
• Komenský, J.A. Theatrum universitatis rerum, DJAK I, Praha 1969
• Kožmín, Z., Kožmínová, D. Zvětšeniny z Komenského, Host 2007
• Lyotard, J.F. The Postmodern Condition: A Report on Knowledge, Minneapolis: University of Minnesota Press, 1984
• Murphy, N. Beyond Liberalism and Fundamentalism: How Modern and Postmodern Philosophy Set the Theological Agenda, Valley Forge, Pennsylvania: Trinity Press International, 1996
• Murphy, N.; McClendon, J.W.Jr. “Distinguishing modern and postmodern theologies”, in Modern Theology Vol. 5 No. 3, April 1989, 191-214
• Murphy, N. Theology in a Postmodern Age, IBTS Prague 2003
• Palouš, R. Komenského Boží Svět, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1992
• Pascal, B. Pensées, English trans. A. J. Krailsheimer, New York: Penguin, 1995
• Patočka, J. Didaktika a pansofie in Komeniologické studie III, Oikoymenh, Praha 2003
• Patočka, J. O nový pohled na Komenského in Komeniologické studie I, Oikoymenh, Praha 1997
• Patočka, J. O významu všeobecné porady in Komeniologické studie II, Oikoymenh, Praha 1997
• Prázný, A. Komenský - myslitel krize. In: Pedagogika 3/2008, Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, s. 236-240
• Rýdl, K. Didaktické perspektivy inovujících procesů v rámci humanizace výchovy a vzdělávání in Historie a perspektivy didaktického myšlení, Karolinum, Praha 2004
• Skalková, J. Humanizace vzdělávání a výchovy jako soudobý pedagogický problém, UJEP 1993
• Sokol, J. Filosofická antropologie, Člověk jako osoba, Portál, 2002
• Spilková, V. Pedagogika na Pedagogické fakultě UK – současný stav a perspektivy in Česká pedagogika: Proměny a výzvy, Praha 2004
• Spilková, V. Proměny Primárního Vzdělávání v ČR, Portál 2005
• Švec, Š. Humanistická didaktika a školovanie in Khun, P.(ed.): Humanizácia výchovy a vzdělávania Bratislava, SPÚ, 1994
• Toulmin, S. Cosmopolis, The Hidden Agenda of Modernity, Chicago 1990
• Walterová, E. Humanizace vzdělávání jako prostředek kultivace člověka in: Pedagogická revue, 43, 1991, V
• Wright, A. Religion, Education and Post-modernity, RoutledgeFlamer, 2004