Hábl, Jan - Duchovní dimenze kvalitního života: princip ne/samosvojnosti v Komenského biografii

Komenského život je jedinečným svědectvím životní houževnatosti a síly, díky které Komenský obstál i v těch nejtěžších životních okolnostech. Tváří tvář válečným konfliktům, náboženským sporům a osobním tragédiím neupadl v negativní rezignaci, hořkost či dokonce nenávist, ale naopak usiloval o smír mezi národy, porozumění, vzdělání a pokojné řešení problémů „věcí lidských“. Cílem této studie je nastínit Komenského princip lidské ne/samosvojnosti coby duchovního zdroje kvality Komenského neobyčejného života.

Hábl, j. Duchovní dimenze kvalitního života: princip ne/samosvojnosti v Komenského biografii. In Doležalová, J., Dvořáková, J., Novosad, I. (eds.) Kvalita života v kontextech vzdělávání. Zilona Góra: Uniwersytet Zielonogórski, 2011, s. 229-249. ISBN 978-83-7481-402-7.

1. Úvod

Jeden z rozměrů kvalitního života je bezesporu rozměr duchovní. V době, kdy převládalo spíše racionalisticko-materialistické paradigma, byla tato dimenze poněkud přehlížena, dnes se však dostává opět do popředí. Zjišťujeme, že za předpokladu duchovního zakotvení lidského života, lze život prožít kvalitně navzdory nekvalitním podmínkám či okolnostem. Otázka zní, v čem takové zakotvení spočívá?

Jak název napovídá, při hledání odpovědi se obracím k biografickým zdrojům Jana Amose Komenského. Důvodem je skutečnost, že Komenského život je jedinečným svědectvím životní houževnatosti a síly, díky které Komenský obstál i v těch nejtěžších životních okolnostech. Tváří tvář válečným konfliktům, náboženským sporům a osobním tragédiím neupadl v negativní rezignaci, hořkost či dokonce nenávist, ale naopak usiloval o smír mezi národy, porozumění, vzdělání a pokojné řešení problémů „věcí lidských“. V čem spočívala Komenského neutuchající síla, jež mu umožnila prožít kvalitní život bez nářků a reptání? Domnívám se, že jedním z klíčových zdrojů je princip bytostné „nesamosvojnosti“, který níže vyložím a budu stopovat v Komenského duchovní biografii.

 2. Nesamosvojnost jako duchovní dimenze kvalitního života

                 2.1 Kořeny nesamosvojnosti

Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 patrně v Uherském Brodě na Moravě. Martinovi a Anně Komenských se narodilo pět dětí, čtyři dcery a syn Jan, který byl nejmladší z dětí. Rané dětství prožil v Nivnici - malé vesnici poblíž Uherského Brodu, kde jeho rodiče vlastnili mlýn.[1]  Jednalo se o poměrně zámožnou rodinu, která se těšila značné vážnosti, a to nejen v okolí Uherského Brodu, ale i ve společenství Jednoty bratrské, kam rodina patřila.   

                Jednota bratrská (Unitas fratrum) byla specifickou větví českého reformačního hnutí, která byla založena v roce 1457. Inspirovala se vizí radikální zbožnosti a náboženské jednoduchosti Petra Chelčického (asi 1380 – 1460). Bratři se oddělili od husitského hnutí, neboť byli nespokojeni s morálním stavem oficiální církve a chtěli obnovit radikální tendence původního husitského hnutí. Coby vědomí následovníci Petra Chelčického zastávali pacifistické odmítání násilí ve věcech víry a svědomí jako nedílnou součást svého radikalismu. Josef Smolík správně připomíná, že členové Jednoty bratrské nikdy nepřijali zásadu „cuius regio, euis religio”[2], jejíž uplatňování s sebou v praxi vždy neslo prvky násilí.[3] Právě tento radikalismus a separatismus byly hlavní příčinou jejich perzekuce již od samého počátku existence Jednoty bratrské. Charakteristická nekompromisní touha po duchovní čistotě zahrnovala v jejich raném období odmítání úřední moci, skládání přísah a účast ve válkách. Vyhýbali se rovněž světskému vzdělávání, což je pochopitelné, neboť Bratři měli před očima spoustu vzdělaných, ale nemravných lidí (dokonce i kněží). Též měli zapovězené některé druhy zaměstnání, např. obchodování, které považovali za bezbožné obohacování a překážku poctivého života před Bohem.   

Důraz na praktickou zbožnost však Bratřím nebránil rozvíjet a kultivovat svou teologii, která odrážela jak jejich vnitřní život, tak i vztah k vnějším teologickým proudům, zvláště pak k domácímu katolicismu a utrakvismu, a rovněž k protestantským proudům v zahraničí. Z této interakce postupně vyvstávaly některé charakteristické aspekty bratrské teologie, které významným způsobem utvářely duchovní prostředí, do něhož se Komenský narodil. Jedná se především o tyto důrazy: vědomé spolehnutí či odevzdání Bohu coby stvořiteli, touha po čistém a zbožném životě, touha po náboženské jednotě, základní otevřenost pravdě, aktivní morální zásadovost a nadějné eschatologické vyhlídky. Domnívám se, že právě v těchto motivech můžeme zahlédnout zárodky Komenského nesamosvojnosti, které společně s dalšími faktory formovali Komenského pozdější dílo i celkový postoj k životu.[4]

                Na konci šestnáctého století, kdy se Komenský jako chlapec ocitl v Jednotě, byla to společenství již v důsledku shora zmíněného vývoje značně odlišné od toho původního. Jednota se posunula jak v teologii, tak v praxi. Přestože silné důrazy na duchovní čistotu přetrvávaly, prohlubování bratrského myšlení umožnilo smířlivější vztah „ke světu”. Původní náboženský separatismus téměř vymizel, svým úsilím naopak bratři „kriticky potvrdili sociální odpovědnost věřícího“, jak to vyjadřují současní bratrští historici.[5] Též odpor vůči akademickému vzdělání prakticky pominul, neboť Bratři pochopili, že vzdělání zbožnost nevylučuje (ale ani negarantuje) a začali své děti posílat na studia. Rovněž  přijímání bohatých nebo vzdělaných lidí či dokonce šlechty za členy církve již nebylo problémem, pokud jejich životy vykazovaly znaky mravní čistoty.[6]

                Ve věku dvanácti let ztratil Jan během krátkého období otce, matku a dvě sestry, patrně v důsledku morové nákazy. Jeho opatrovníci (rodina Janovy tety) zapojili Komenského do těžké fyzické práce ve mlýně, který vlastnili, a tak jej připravili o kvalitní základní vzdělání. Komenský v té době navštěvoval školu ve Strážnici (kde se poprvé setkal s neslavně proslulým Mikulášem Drabíkem), ta ale nesplňovala jeho intelektuální potřeby. Co je však zajímavé vzhledem k našemu tématu, je skutečnost, že si Komenský ve svých autobiografických poznámkách nestěžuje ani nenaříká nad tím, oč byl připraven, ale naopak, jak jej jeho nešťastná zkušenost přiměla přemýšlet o pozitivních aspektech siroby. Ty dle jeho soudu spočívají v tom, že si sirotek mnohem intenzivněji uvědomuje, jak drahocenné jsou některé věci, zvláště pak patřičné vzdělání.[7]

Do školy jej až v šestnácti letech poslal jeho sbor, a to do gymnázia v Přerově.[8] Nadání a přirozené schopnosti studenta rozpoznal rektor a biskup Jan Lánecký, který sirotka přijal do své rodiny jako syna. Dal mu jméno Amos, což znamená „milující“.[9] Prostřednictvím biskupa se Komenskému dostalo přízně hlavního urozeného ochránce Bratří – Karla ze Žerotína, který chlapci později umožnil další univerzitní studia.[10]

                V devatenácti letech byl Komenský s jinými mladými muži poslán na reformovanou univerzitu v Herbornu (Nassau), kde studoval filozofii a protestantskou teologii.[11] Zde byly položeny základy jeho specifického filosofického a teologického vzdělání. V neobyčejně krátké době (dvou let)[12] se Komenskému podařilo získat řádné univerzitní vzdělání. Navštěvoval kurzy vynikajících učitelů, jakými byli J. A. Alsted, M. Guberleth a J. F. Piscator. Jejich prostřednictvím, zejména díky Alstedovi, se Komenskému dostalo nejen klasického vzdělání ve filozofii a teologii, ale seznámil se i s nejnovějším děním ve vědeckém a akademickém světě.

Mnohé o Komenském vypovídá epizoda ze závěru jeho studií, kdy si zakoupil originální manuskript Koperníkova slavného a kontroverzního díla De revolutionibus orbium caelestium (O otáčení těles nebeských). Skutečnost, že si pořídil velmi drahý originál namísto běžného výtisku, naznačuje mnohé o Komenského přístupu k bádání a postoji k pravdě. Originální manuskript totiž obsahoval Koperníkův vlastní úvod shrnující podstatu věci. Tento úvod byl ve své přímočarosti tak revoluční a kontroverzní, že se vydavatel rozhodl jej v tisku nahradit předmluvou jistého A. S. Hosmanna, který nejproblematičtější části zjemnil a upravil. Komenský to věděl, a proto si koupil drahý originál, i když to znamenalo vydání všech peněz a následné cestování domů pěšky (z Heidelberku do Přerova!).[13]

Mezi dalšími významnými vlivy, které formovaly Komenského myšlení, je třeba zmínit encyklopedismus Johanna A. Alsteda, dále pokusy o vzdělávací reformy Wolfganga Ratkeho, helio-geocentrické disputace, chiliastická očekávání Piscator-Fischerova a v neposlední řadě irénistické[14] myšlenky některých vzdělanců, kteří Komenskému přišli do cesty. Takovými mysliteli byli například Johanes H. Althusius či David Pareus, se kterými se Komenský setkal na univerzitě v Heidelbergu. Po krátkých prázdninách v Amsterdamu strávil Komenský na univrzitě ještě jeden rok studií. Mimo jiné zde zjistil, jak hrůzné jsou následky náboženského útlaku či jak obtížné je usmířit rozdělené protestantské strany v Německu.

                Když se Komenský vrátil domů na Moravu, začal s elánem pracovat na plánech, které si vytvořil během studií. Toužil zvýšit úroveň české gramotnosti a kultury, neboť ta v dané době zaostávala za zbytkem Evropy. Vedle jiných prací[15] se zaměřil na dva velké projekty: encyklopedický latinsko-český glosář nazvaný Thesaurus linguae Bohemicae – frazeologický, gramatický a stylistický slovník. Pracoval na projektu přes čtyřicet let až do roku 1656, kdy dílo bylo ztraceno při požáru Lešna. Stejný osud potkal naneštěstí i druhý projekt – Teatrum universitatis rerum. Dílo bylo naplánováno jako gigantická encyklopedie o 28 svazcích, která by čtenářům poskytla celkový přehled základních znalostí o všech věcech. Když Komenský připravoval materiály pro svá díla, četl některé vlivné myslitele své doby, např. Mikuláše Kusánského, Jakoba Böhmeho a mnohé další,[16] kteří jej inspirovali též v tvůrčí činnosti pedagogické. 

                V roce 1614 se Komenský stal ředitelem školy v Přerově, kde sám studoval před pouhými šesti lety. O dva roky později byl ordinován kazatelem Jednoty bratrské. Jeho prvním kazatelským působištěm byl sbor ve Fulneku na severní Moravě. Současně zde pracoval i jako rektor bratrské školy. Před přestěhováním do Fulneku se Komenský oženil s Magdalenou Vizovskou, dívkou z vážené a vlivné rodiny. V následujícím poměrně klidném období byla rodina, která se usadila na novém místě, velmi dobře přijímána sborem česky a německy mluvících věřících. Do roka se jim narodilo první dítě, syn Jan. Radost v osobním životě a relativní blahobyt však nijak nezmenšily Komenského ostré vnímání sociálních a politických problémů jeho doby, jak to odráží jeho drobné dílko Listové do nebe. V těchto listech vyjadřuje velký zájem o chudé a povzbuzuje bohaté k nápravě sociálních neřádů.[17] V tomto období se Komenský seznámil s prací význačného německého luteránského myslitele Johanna V. Andreae, který Komenského silně inspiroval svými velkolepě pojatými reformačními projekty.

                České povstání proti císaři Ferdinandovi II., vyznačující začátek třicetileté války v roce 1618, představovalo počátek životních útrap Komenského.[18] Následky osudové porážky Čechů na Bílé hoře v roce 1620 zastihly Fulnek o rok později.[19] Po řadu let město přecházelo pod nadvládu jedné či druhé strany. V roce 1623, při jednom z takových zvratů, se Komenský musel odloučit od rodiny, aby si zachránil život. Později téhož roku jej v úkrytu na jednom ze sídel Karla ze Žerotína zastihla tragická zpráva. Ztratil vlastně všechno: svůj domov, sbor, svou knihovnu[20], svou rodinu. Jeho mladá žena, která právě porodila druhé dítě, zemřela na mor i s oběma potomky.[21]

                V následujícím období se Komenský s dalšími kazateli nadále musel skrývat na různých místech v Čechách. Jako útěchu pro ostatní a patrně i pro sebe, napsal Komenský knihy, o kterých Patočka říká, že „nemají v českém písemnictví precedentu”.[22] Patrně nejznámější z nich jsou Labyrint světa a ráj srdce a Centrum Securitatis, v nichž jsou stará literární témata[23] přetvořena do nové a originální formy.[24] Zkušenost velkých útrap v kombinaci s Komenského duchem bohaté představivosti dala vzniknout neobyčejné alegorii snažící se porozumět lidskému putování životem a světem.[25]

Právě v Centru Securitatis Komenský poprvé explicitně pojednal princip lidské samosvojnosti, resp. nesamosvojnosti. Jedná se o poněkud starší pojem, ovšem s velmi bohatým obsahem. Inspirován Mikulášem Kusánským zde Komenský rozvíjí myšlenku světa jako kola, které, má-li se dobře otáčet, musí být dobře ukotveno ve svém středu (centru), tj. Bohu-stvořiteli. Všechny problémy člověka a jeho světa jsou dle Komenského důsledkem vymknutí kola ze svého středu, čímž je ztraceno bezpečné centrum bytí. Aby vystihl ztracenost lidské pozice, představuje Komenský právě pojem „samosvojnosti“. Definuje jej jako stav, kdy si člověk „zošklivil Boží řád věcí“ a „sám svůj chce býti, sám svůj totiž rádce, svůj vůdce, sám svůj opatrovník, sám svůj pán, sumou sám svůj bůžek.“[26] Samosvojnost tedy odcizuje člověka od svého Stvořitele, ale také od lidí, neboť působí, aby člověk samého sebe za cíl stavěl, to jest samého sebe miloval, samému sobě přál, o samého sebe se staral.“[27] Člověk zapomíná, že z Boha mu plyne život i samotné dýchání a připisuje všechno buď svým vlastním zásluhám nebo slepému štěstí. A je to univerzální lidská situace: „Není zajisté ani jednoho, kdož by cele v Bohu a vůli jeho srdcem stoje, svojnosti a jinudosti brániti se uměl: všickni jsme v tom, jeden víc v jednom, druhý víc v druhém pohříženi, všickni sobě nad slušnost přejeme, všickni se nad míru o sebe staráme, všickni nad potřebu svého neb cizího posloucháme, všickni sobě nad příliš v tom lahodíme.“[28] Důsledkem tohoto stavu jsou všechny lidské „motaniny“ a „jinudosti“, které v tomto světě zakoušíme, a které jsou tím horší, čím větší je jejich odstředivost. Proti této lidské „bídnosti“ je jediné „lékařství“ míní Komenský: „navrácení se do centrum, jenž jest Bůh.“[29] Tento existenciální pohyb osmyslující lidský život je v principu velmi blízku „návratu do ráje srdce“ v Labyrintu. Komenský jej v Centru nazývá resignatio. Ovšem nejedná se o rezignaci v moderním slova smyslu, jako cosi záporného, beznadějného a nežádoucího, ale právě naopak. Člověk nahlíží své marné snažení, přestává hledat a tápat tam, kde nic není a s nadějí se obrací k instanci, která dává jeho životu smysl, pokoj a bezpečí uprostřed všech útrap. Jde o „rezignaci na světskost tak, jak se projevuje v danostech tehdejší doby“, jak to dobře vyjádřil R. Palouš.[30] Jinými slovy, jde o rezignaci na závislost na čemkoliv pozemském, nestálém a dočasném.

Porozumění tomuto motivu je dle mého soudu klíčové pro pochopení nejen dalšího myslitelského vývoje Komenského, ale též pro otázku kvality života v obtížných podmínkách. Postoj spolehnutí a vědomí smysluplnosti stvořené reality nejenže dává sílu unést věci obtížné, ale též skýtá potenciál k jejich nápravě.[31] Jinými slovy – teologie bytostného spolehnutí (resignare) položila základ pro teologii činu (emendare), což je pochopitelné a vnitřně konzistentní, neboť pozitivní naděje obvykle vede k pozitivnímu činu, jak ještě uvidíme.[32]

                2.2 Aktivní překonávání samosvojnosti

Roky před polským exilem byly pro Komenského velmi rušné a naplněné očekáváním i obavami z budoucnosti. Jako duchovní musel udržovat při životě víru a naději svých sužovaných spoluvěřících a zároveň se připravovat na potencionální přesun do ciziny, jehož datum nikdo dopředu nevěděl. Uprostřed obav z útrap vzbuzovala určité naděje proroctví K. Kottera a K. Poniatowské, která předpovídala brzký pád protireformačních utiskovatelů a konečné osvobození národa. Komenský k nim byl zpočátku nedůvěřivý, dokonce „podezřívavý” dle jeho vlastních slov, ale po překonání počátečního váhání teologické povahy[33] je radostně přijal a dokonce zaníceně obhajoval.[34]

V roce 1626 byl Komenský poslán do Haagu, aby některá z Kotterových proroctví doručil k rukám exilového krále Fridricha Falckého, neboť proroctví mu přisuzovala klíčovou roli v politickém převratu. Vzápětí vedoucí představitelé církve, kteří očekávali to nejhorší, vyslali Komenského, aby v protestantském polském Lešnu připravil půdu pro potencionální příchod českých bratrů.   

                Jedním ze světlých momentů jeho jinak nesnadného života psance a vdovce bylo nové manželství uzavřené v roce 1624 s dcerou staršího kolegy a přítele Jana Cyrila, Dorotou Cyrilovou, se kterou měl později čtyři děti. K jiné biograficky důležité události došlo, když Komenský obdržel pozvání k návštěvě knihovny na hradě Silberštejn ve Vlčicích, který se nacházel poblíž jeho tehdejšího úkrytu[35] a jehož majitel hrabě Adam Zilvar měl pro Jednotu bratrskou pochopení. Zde Komenský narazil na Didaktiku Eliase Bodina, která se stala později významnou inspirací jeho pedagogického díla.

                Rozhodující okamžik nastal pro Jednotu bratrskou 31. července 1627, kdy byl vydán neslavně proslulý rekatolizační patent Ferdinanda II., který stanovil lhůtu šesti měsíců, v níž museli všichni „heretici” opustit zemi.[36] Na jaře roku 1628 tedy Komenský se značným počtem bratří přešel přes hory a nalezl dočasný domov v Lešně v Polsku.[37] Komenský v té době nevěděl, že mu již nikdy nebude dovoleno vrátit se do své domoviny.[38] Zůstal v exilu po dobu čtyřiceti dvou let až do své smrti. V Lešně se bratři připojili k potomkům exulantů z minulého století, kteří uprchli ze země před pronásledováním a našli relativní bezpečí u místního tolerantního feudála hraběte Rafaela Leszczynského.      

                Plodné 28leté období, které Komenský prožil v Lešně (1628-1656), bylo přerušeno třemi pobyty v jiných zemích, kam byl pozván k práci, neboť se po Evropě šířil jeho věhlas vynikajícího pedagoga. První pozvání přišlo z Anglie (1641-1642), druhé ze Švédska (1642-1648), třetí z (dnešního) Maďarska (1650-1654). V průběhu i mezi těmito výpravami do zahraničí se Komenský plně věnoval práci pro svou církev a komunitu. Jako sekretář a senior Jednoty měl na starosti korespondenci, redakční práce a publikační činnost. Komenský připravil řadu spisů pro vnitřní potřebu rozptýlených bratří, které zahrnovaly polemiky s odpůrci a obranu Jednoty, jakož i příležitostné dokumenty rozmanité povahy.[39] Sloužil jako farář, učil i na gymnáziu v Lešně, kde se později stal rektorem. Navíc se Komenský staral o svou rodinu - o staré rodiče své druhé ženy a o vlastní děti. Je překvapující, že i přes takové pracovní vytížení si našel čas na filozofii, studium a črtání prvních obrysů svých nápravných plánů.[40] Právě během svého prvního lešenského období začal Komenský pracovat na svých vzdělávacích a pansofických koncepcích. Inspirován četbou prací W. Ratkeho, E. Bodina a jiných současných didaktiků, si Komenský začal uvědomovat důležitost vzdělání pro zlepšení celkového stavu lidských věcí. Pojem pansofie[41], který Komenský začal v této době užívat, byl součástí běžného jazykového úzu mezi učenci tehdejší doby, avšak označoval věci disparátní, jak připomíná Jean Piaget.[42] Komenský si pojem vypůjčil a naplnil ho novým významem ve smyslu vědy o harmonickém řádu všech věcí. Patočka k tomu říká, že Komenský tento termín začal používat „jakmile si uvědomil nutnost prohloubení globálního řádu universa”.[43] Podobně Pavel Floss tvrdí, že právě v této etapě Komenský pochopil, že „nebude postačovat reformovat českou situaci, nýbrž bude třeba radikálně reformovat celý svět. Pouze zásadní změna všech lidských záležitostí by mohla svět vyvést z víru zmatků, válek, bolesti a beznaděje“.[44]

                Náznaky jeho pansofických idejí bylo možné spatřovat již v jeho prvních didaktických dílech.[45] Floss dále poznamenává, že Komenský plánoval didaktickou snahu o reformu školství a vzdělávacího systému pouze jako součást většího cíle, kterým bylo zlepšení lidské společnosti – zpočátku jen české, posléze celoevropské.[46]

                Zrání Komenského pansoficko-vzdělávacích plánů bylo úzce spojeno s politickými okolnostmi doby. Protože švédské a saské armády byly v letech 1631 – 1632 dočasně na postupu, dokonce na krátký čas osvobodily Prahu, Komenský s velkým očekáváním a intenzitou pracoval na dokumentech, které měly přispět k obnově české společnosti a jejího školského systému, jakmile bude země osvobozena.[47] Avšak v roce 1632 byl postup protihabsburských armád zastaven a švédský král Gustav Adolf, v nějž bratři skládali velkou naději, byl zabit. Ke všemu ve stejném roce zemřel i český „zimní král”[48]. Právě on se podle proroctví měl ujmout protestantské věci. S tím, jak naděje českých exulantů jedna po druhé umíraly, „Komenský se ponořil s větší silou do práce na reformě pro celý svět”, komentuje Floss a pokračuje: „Zájem o didaktiku a jiné vědy byl postupně a stále více vědomě jen částí Komenského větší koncepce ,nápravy´, která však získávala jasnější kontury teprve na konci čtyřicátých let.”[49] V souladu s Flossovým pozorováním Jan Kumpera dodává, že v tomto období „Komenský začal psát převážně latinsky, neboť si jasně uvědomoval, že náprava údělu jeho vlasti nemůže být dosažena bez obecné a univerzální reformy.”[50]

                Úspěch a následná sláva Komenského pansoficky pojaté učebnice Janua linguarum reserata (Brána jazyků otevřená),[51] vyvolaly zájem některých vlivných osob v Anglii, zejména Johna Duryho, duchovního a irenika, který usiloval o jednotu církví a mír mezi národy. Také John Pym, významná osoba anglického parlamentu,  dále Samuel Hartlib, organizátor vědeckého života a reforem vzdělávání v Anglii, byli velmi vlivnými osobami, které o Komenského vědění projevili zájem.[52] Pozvali ho, aby pracoval v Londýně, kde, jak se předpokládalo, existovaly příhodnější podmínky pro uskutečňování jeho pansofických plánů. Komenský zprvu toto pozvání nemohl přijmout, neboť byl velmi zaneprázdněn povinnostmi v Lešně. Poslal alespoň některé ze svých pansoficko-pedagogických poznámek Hartlibovi, který je bez vědomí Komenského v roce 1637 publikoval pod názvem Pansophiae praeludium (Předehra vševědy). To vzbudilo ještě větší zájem o Komenského, a to nejen v Anglii.[53]

                V roce 1641 se Komenskému nakonec povedlo uvolnit se z lešenských závazků a odcestovat do Anglie, kde ho očekávalo jak kladné přijetí, tak i materiální zabezpečení. Byla mu nabídnuta pomoc z královských zdrojů k uskutečnění jeho projektů.[54] Avšak nadějné vyhlídky rychle pominuly. Občanská válka r. 1642 rozdělila jeho podporovatele do různých politických frakcí, což Komenskému znemožnilo uskutečnění jeho plánů. Navzdory nezdaru „anglické” výpravy doba strávená v Anglii nebyla marná. Komenský intenzivně pracoval na přípravě očekávané reformy anglických škol. Pracoval na materiálech, které se měly použít pro teoretické, didaktické a metodické příručky. Navíc v něm anglická zkušenost vzbudila novou chuť a inspiraci k pokračování v jeho všenápravných plánech. Některé myšlenky zformuloval do rukopisu Via lucis (Cesta světla), kde v mnohém předjímal své pozdější velké dílo Obecnou poradu.[55]

V téže době projevily o Komenského práci zájem některé význačné evropské osobnosti. Kromě jiných se jednalo o kardinála Richelieu, prvního francouzského ministra za Ludvíka XIII., transylvánskou knížecí rodinu Rakoczi, obdržel pozvání od švédského královského dvora, Američané mu nabídli místo rektora na nově založené Harvardově univerzitě.    

                Když bylo zřejmé, že realizace jeho projektů v Anglii není proveditelná, rozhodl se Komenský přijmout švédské pozvání, aby pomohl s reformou jejich vzdělávacího systému.[56] Rozhodující faktor v Komenského volbě byl politický, ovšem s velmi lidským podtextem. Doufal, že svou asistencí bude moci obrátit pozornost protestantského Švédska ke své domovině, která dosud trpěla pod protireformací. Třicetiletá válka nebyla ještě u konce a Komenský věřil, že by Čechy mohly být osvobozeny od Habsburků.  

                Na své cestě do Švédska se setkal s řadou významných myslitelů, avšak bez konkrétních výsledků. Komenský usiloval o vytvoření mezinárodního okruhu učenců, od nichž očekával, že přispějí ke zlepšení lidských záležitostí.[57] Na doporučení švédského kancléře Axela Oxenstjerny se Komenský v roce 1642 usadil v pruském Elbingu (dnes Elblag v Polsku), který byl v té době pod švédskou správou. Zde Komenský se svými asistenty pracoval na zadané reformě až do roku 1648. Připravil pro švédský školský systém nové vydání učebnic a teoretických spisů o metodice výuky jazyků.[58] Tato práce však nesplňovala Komenského očekávání, jak je patrno z jeho korespondence a pamětí.[59] Obrovské množství didaktické a redakční práce mu bránilo v práci na pansofii, kterou stále více považoval za hlavní životní úkol.[60] Později musel Komenský čelit nelibosti Švédů, neboť nebyl s to plnit lhůty stanovené pro dokončení učebnic. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že se Komenský osobně angažoval v irénických snahách o politické a náboženské usmíření v Polsku, což nebylo v souladu se švédskými zájmy. Konkrétně se jednalo o Komenského účast „ekumenických“ koncilech jako např. Colloquium Charitativum konané v Toruni v r. 1645, které mělo přispět ke vzájemnému smíření katolické a protestantské strany. Zde opět vyplouvá na povrch zásada nesamosvojnosti, která se v konkrétní situaci stává kvalitou charakteru. Komenský dobře věděl, že si svým  jednáním znepřátelí Švédy, své jediné ochránce, kteří by mohli pomoci jeho věci, tj. osvobození vlasti. Přesto se koncilu zúčastnil, neboť naděje na smír mezi národy měla přednost před jeho osobními zájmy. Jinými slovy jde o specifickou aplikaci výše zmíněného principu nesamosvojnosti.[61]

Když Komenský konečně splnil svůj úkol a učebnice dodal, využil této příležitosti, aby se osobně u švédského kancléře i královny přimlouval za intervenci ve prospěch svého národa a církve. Jeho žádosti však nebylo vyhověno. Podmínky vestfálského míru podepsaného v Münsteru a Osnabrücku 24. října 1648 znamenaly definitivní konec nadějí jak pro Čechy, tak pro český exil. Unavený a zklamaný Komenský se vrátil se svou rodinou a pomocníky do Lešna. Krátce po návratu zde zemřela jeho žena Dorota. Zanechala mu čtyři děti. V roce 1649 zemřel biskup Pavel Fabricius, Komenského blízký přítel a kolega. Komenský tak zůstal posledním živým biskupem menšící se Jednoty bratrské.[62] Reflexi těchto událostí vyjádřil Komenský ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské, který vyšel v roce 1650. Zde opět velice silně vyjadřuje touhu po návratu svobody do vlasti, touhu po obecném míru, snaží se přimět národy a církve ke smíření.

V roce 1649 se dvounásobný vdovec potřetí oženil, a to s Janou Gajusovou. Dalším světlým okamžikem v jeho životě bylo šťastné manželství dcery Alžběty, která se provdala za nejlepšího z pomocníků a spolupracovníků Komenského, kterým byl Petr Figulus Jablonský.  

                Na obzoru se objevila nová naděje, když přišlo opakované pozvání z Uher od vévodkyně Susan Lorántfy a jejích synů, vévodů Rákóczyových. Komenský byl požádán, aby reformoval školský systém v Sedmihradsku a založil pansofické gymnazium v Sárospataku. Komenský opět spřádal plány, jak zapojit rodinu Rákóczy do anti-habsburské koalice. Jeho  naděje byly znovu povzbuzovány proroctvími, tentokrát od bývalého spolužáka Mikuláše Drabíka. Ten mimo jiné předpověděl brzký pád Habsburské říše a označil Sigismunda Rákóczyho budoucím králem impéria. Očekávání byla potvrzena slibným sňatkem prince Sigismunda s princeznou Henriettou Marií, dcerou českého „zimního krále” Fridricha Falckého. Manželství bylo uzavřeno v červnu 1651 a Komenský byl požádán, aby svatební obřad vedl. Rád tak učinil a považoval to za výsadu, neboť jej s celou touto rodinou pojil velmi vřelý osobní vztah.

Během období v Sárospataku napsal Komenský řadu vynikajících, zejména didaktických knih.[63] K těm nejdůležitějším patřilo jeho známé a úspěšné dílo Orbis pictus (Svět v obrazech). V podstatě se jednalo o zjednodušenou a ilustrovanou verzi Janua linguarum reserata (Dveře jazykům otevřené), revidovanou tak, aby vyhovovala potřebám Sárospataku. Jeho hlavním teoretickým dílem té doby byla Schola pansophica. V ní se Komenský velmi důkladně a systematicky zabýval problémem vztahu mezi všemi subjekty ve vzdělávacím procesu a navrhl způsob jejich harmonizace do jednotného celku. Dalším didaktickým „vynálezem“, který v Uhrách zavedl, byla jeho Schola ludus (Škola hrou), která představuje dramatizaci vybraných předmětů upravených tak, aby oživily tradiční pasivitu vzdělávání divadelním představením. Komenského novátorské snahy se staly zdrojem konfliktu a zlé vůle mezi ním a jeho uherskými kolegy.[64] Zejména konzervativní rektor školy v Sárospataku, Jan Tolnai, zaujímal k jeho inovacím rozhodný a zjevný odpor. Komenského důvod pobytu v Uhrách, který spočíval v zavedení reforem vzdělávacího systému, se tak setkával s překážkami téměř již od samého počátku. Za takových okolností se Komenský rozhodl „vrátit než žít ve sporu a mrhat silami na věci, které nikam nepovedou.”[65]  Komenský měl stále touhu soustředit se více na svou „hlavní“ úlohu – pansofii.

Existovaly však i další důvody, které urychlily Komenského návrat do Lešna. Naléhání jeho souvěrců, krajanů a příbuzných, kteří trvale žádali Komenského jako svého pastýře a staršího Jednoty, aby se vrátil, nepřestávalo. Také mezinárodní a politická situace neustále zaměstnávala mysl Komenského. Sigismund Rákóczy nebyl ochoten reagovat na apel Drabíkových proroctví, v roce 1653 navíc zemřel on i jeho žena a jeho bratr Jiří se váhal zapojit do protihabsburské akce.[66] Komenský proto po čtyřech letech odjel zpět do Polska.

Jeho návrat byl motivován novými nadějemi, které překvapivě svitly opět z protestantského Švédska a Anglie.[67] V roce 1655 nový švédský král Karel X. Gustav úspěšně zahájil tažení proti katolickému Polsku.[68] Veškerá protestantská šlechta včetně Bohuslawa Leszcynského, lešenského pána, jej vítala jako svého nového krále.[69] Polská katolická většina to však považovala za zradu, což se ukázalo jako fatální, a to jak pro Lešno, tak pro Jednotu v exilu.

Když se Dánsko, tradiční nepřítel Švédska, zapojilo do konfliktu, král Karel utrpěl řadu porážek a musel se z Polska stáhnout. Lešno přestalo být Švédy chráněno a odveta ze strany katolických Poláků byla nevyhnutelná. Dne 29. dubna 1656 do Lešna vpadl polský oddíl a město vypálil. Komenský a jeho rodina stěží zachránili holé životy, přišli však o veškerý majetek. Komenský litoval především ztráty své a bratrské knihovny, kde byly uschovány některé z jeho důležitých a pro něj osobně cenných rukopisů,[70] které pohltil požár.

                Truchlení byl luxus, který si Komenský v těchto pohnutých dobách nemohl dovolit. Po zničení Lešna musel opět hledat nové útočiště jak pro sebe, tak pro své „stádo”, pro rozptýlenou „umírající“ Jednotu bratrskou. Přišla řada pozvání od souvěrců z celé Evropy.[71] Rozptýlené zbytky Bratří nalezly nový domov v Horním Slezsku, v Uhrách, v Lužici a v Braniborsku.[72] Sám Komenský přijal pozvání Lawrence de Geer, potomka starého přítele a bývalého ochránce Komenského, Luise de Geer, aby se usadil v Amsterodamu.  Na základě rozhodnutí městské rady, která uznala význam nového občana, dostával Komenský pravidelný příjem a dotaci k dokončení svých didaktických a pansofických prací. Povzbuzen takovou podporou, publikoval Komenský koncem roku 1658 své velkolepé dílo Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické). Tyto spisy představovaly souhrn celoživotního didaktického myšlení, činnosti a zkušeností. Souběžně s prací na Opera didactica omnia Komenský pokračoval v práci na svém nejrozsáhlejším a mistrovském díle De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských), které však zůstalo nevydáno.[73]

                Kromě spisovatelské a editorské práce byl Komenský velmi aktivní ve službě své rozptýlené církvi. Pokračoval v provádění rozsáhlých sbírek ve prospěch exilu a rovněž (na dálku) pečoval o jeho duchovní stav. V roce 1658 publikoval Manuálník aneb jádro celé Biblí svaté, v roce 1661 Hymnal a v roce 1662 Vyznání víry, což byl aktualizovaný přetisk jeho Vyznání z roku 1635.  Zbytek času věnoval Komenský editaci a přepracování starších spisů vlastních nebo ostatních Bratří. Účelem většiny z nich bylo politicky a nábožensky apelovat na udržení míru a celkovou reformu v evropských zemích, zejména v Holandsku, Anglii, Německu, Polsku, Uhrách a v Čechách.[74] 

                Konec života Komenského byl zastíněn četnými spory, které mu bránily v soustředění na jeho hlavní práci. Patrně největším zklamáním byla pro Komenského polemika se Samuelem des Martes (Samuelem Martesiem), francouzským kalvinistickým teologem a bývalým Komenského studentem, který nejenže kritizoval Komenského pansofii a chiliasmus, ale také jej neprávem obviňoval z nečestnosti při shromažďování finanční pomoci pro strádající Jednotu bratrskou. Nespravedlivé obvinění Komenského trápilo do té míry, že se rozhodl (naštěstí pro nás) k sepsání obranné autobiografie[75], kde líčí detaily svého života i motivů svého jednání v mnohých, historicky nesmírně významných podrobnostech.[76]

                Komenský zemřel uprostřed práce ve věku sedmdesáti osmi let dne 15. října roku 1670. Na smrtelné posteli se vší vážností zapřísahal svého syna Daniele a blízkého pomocníka Christiana Nigrina, aby vydali jeho sbírku všenápravných pansofických prací, což vypovídá, jak velmi svému poslání věřil. 

    3. Závěr

                Komenského biografie je demonstrací životní kvality. V čem spočívala Komenského neutuchající síla, jež mu umožnila prožít kvalitní život bez nářků a reptání navzdory tak nepříznivým okolnostem? Domnívám se, že jedním z klíčových zdrojů kvality Komenského života je princip bytostné „nesamosvojnosti“, vyjadřující způsob lidského bytí, které není zaměřeno či zakřiveno do sebe, ale naopak je obráceno směrem ven – k Druhému a druhým v transcendentním slova smyslu. Komenský nahlížel samosvojnost jako „hříšnou“, do sebe zaměřenou tendenci, která porušuje řád stvoření, a kterou je nutno překonávat. Jeho  edukačně-emendačního úsilí je tedy e-ducatio v pravém slova smyslu, tj. vy-vádění – ze všeho ne-řádného. Implikuje ascendenci lidskosti čili vzestupný pohyb, což je pohyb velmi žádoucí, neboť člověka k přesahu sebe sama. V praxi to znamená, že se člověk učí jednat, rozhodovat a zodpovídat nejen s ohledem na sebe samotného. Je veden k rozpoznání, že v řádu bytí je podřízen instanci, která jej bytostně přesahuje. Odtud Komenského tolik ceněný univerzalismus či holismus, který obnáší velmi významné sociálně-etickými důsledky svrchovaně relevantní k tématu kvality života.[77] Kultivaci či nápravu lidskosti Komenský totiž nezamýšlí pouze ve smyslu individuálním, ale celostním či globálním, jak naznačuje předpona pan, kterou ve vrcholném stadiu svého díla předřazoval každému lidskému úsilí. Vždyť náležité vztahování (smíření, eiréné) k instanci poslední, implikuje náležité vztahy k druhým lidem, a tím i k celému tvorstvu. Komenskému neleží na srdci pouhá dílčí jsoucna, ale celé bytí. V jeho škole tedy nepůjde jen o zlidštění individua, ale o „nápravu věcí lidských“, poněvadž ví, že blaho jedince nemůže být dosaženo bez blaha celku, jak naznačuje jeho slavný výrok: Všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče.[78]

Je zřejmé, že takto založená kvalita života nijak nesouvisí s pocitem materiálního zabezpečení či trvale udržitelné prosperity. Rovněž je bezesporu, že jde o principy duchovní, navíc vyjádřené archaickým pojmovým aparátem. Nicméně faktem zůstává, že se ukázaly jako velmi životné, a to jak v Komenského životě, tak i díle.

Literatura:

• Floss, P.  Nástin života, díla a myšlení Jana Amose Komenského. Přerov : Vlastivědný ústav, 1970.
• Hendrich, J. Jan Amos Komenský ve světle svých spisů. Praha : Družstevní práce, 1941.
• Kožmín, Z., Kožmínová, D. Zvětšeniny z Komenského. Brno : Host, 2007.ISBN 978-80-7294-224-4.
• Krofta, K. Dějiny československé. Praha : Sfinx, 1946.
• Kumpera, J. Comenius and England in Comenius in World Science and Culture. C-III. Prague : Historical Institute of Academy, 1991.
• Kvačala, J. Jan Amos Komenský, jeho osobnost a soustava věd pedagogických. Praha 1920.
• Lášek, J. B. Komenský kazatel. TR HTF 1992. č. 4, 56.
• Molnár, A. Českobratrská výchova před Komenským (Brethren Education before Komenský). Praha 1956.
• Molnár, A., Rejchrtová, N. J. A. Komenský o sobě. Praha : Odeon, 1987.
• Palouš, R. Komenského Boží Svět. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992.ISBN 80-04-25615-5.
• Patočka, J. Komeniologické studie I , II, III. Praha : Oikoymenh, 1997, 1998, 2003.ISBN 80-7298-079-3.
• Piaget, J. Jan Amos Comenius, Prospects. (UNESCO, International Bureau of Education). vol. XXIII, no. 1/2, 1993.
• Sadler, J. E. J.A.Comenius and the Concept of Universal Education. London 1966.
• Skutil, J. Comenius’s „Labyrinth of the World” as the Culmination of the Pedagogical. Didactic and Patriotic Ideas of Žerotín’s Apologia in Symposium Comenianum 1982. Uherský Brod 1984.
• Smolík J. Theologické a ekumenické motivy v Komenského všenápravném díle.
• Praha : Křestanská Revue, 7 (LIX) 1992. ISSN 0023-4613.
• Spinka, M. John Amos Comenius, That Incomparable Moravian, Chicago 1943.

 Primární komeniologické zdroje:

• Dílo Jana Amose Komenského. 23 vols.,  Praha : Academia. 1969-1992.
• Veškeré spisy Jana Amose Komenského. 8 vols., Brno 1910-1929.
• Vybrané spisy Jana Amose Komenského. 8 vols., Praha : Státní Pedagogické Nakladatelství 1966.

 Jednotlivá díla:

• Didaktika analytická. Praha : Samcovo knihkupectví, 1946.
• Didaktika česká. Praha : Národní knihtiskárna I. L. Kober,  1926. 4.ed.
• Didaktika velká. Praha 1905.
• Hlubina bezpečnosti. Praha 1927.
• Obecná porada o nápravě věcí lidských I, II, III. Praha : Svoboda, 1992.ISBN 80-205-0225-4.
• Opera didactica omnia. IV vol. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1955.