CZ

EN

Horner, Richard V. – Co je určující?

Jedna ze dvou otázek, které často kladu svým studentům, je „Co je pro vás určující?“. Tím, že se jich takto ptám, chci docílit toho, aby si byli vědomi skutečnosti, že člověk si vyvíjí takové rámcové pojmy a přesvědčení, jež jsou poté určující pro pojmy a přesvědčení jiná...

Jedna ze dvou otázek, které často kladu svým studentům, je „Co je pro vás určující?“. Tím, že se jich takto ptám, chci docílit toho, aby si byli vědomi skutečnosti, že člověk si vyvíjí takové rámcové pojmy a přesvědčení, jež jsou poté určující pro pojmy a přesvědčení jiná. Tyto určující pojmy nejenže formulují a uspořádávají pojmy podružné, ale formují celý náš život – životní praxi naši i lidí ostatních. Těmto velkým a všudypřítomným pojmům můžeme říkat světonázor (world-view), někdy na ně zase odkazujeme jako na skryté předpoklady („background beliefs“), a protože vyprávějí příběhy, které našim životům přičítají nějaký smysl, můžeme je také nazývat příběhy prvního řádu („first-order narratives“). Ať už jim říkáme, jak chceme, všichni podobný soubor pojmů a přesvědčení, vytyčující rámec našeho života, máme, a je dobré se zamyslet, o jaké pojmy a přesvědčení se vlastně jedná.

Jedním z důvodů mé snahy přimět studenty skutečně a s rozmyslem o této otázce uvažovat je skutečnost, že ony velké pojmy, ovládající naše životy, jsou zakořeněné tak hluboko, že si ani jejich existenci neuvědomujeme. Působí na tak hluboko, že se nám staly druhou přirozeností. Proto se někdy těmto pojmům říká postuláty (presuppositions) či předpoklady (assumptions). Postulujeme či předpokládáme jejich pravdivost na tak elementární bázi, že si ani neuvědomujeme, že jsme v jejich zajetí. Jednoduchým tvrzením, že jsme přece věřící, daný problém nevyřešíme, naopak z něj učiníme problém ještě větší. Věřící lidé jednoduše mají za to, že víra automaticky vytyčuje rámec jejich života, vůbec tomu nemusí ale tak být. Námi nerozpoznané předpoklady často formují naší náboženskou víru i způsoby jimiž ji praktikujeme. Výsledkem čehož je, že se hlásíme k jednomu souboru přesvědčení a praktik, ale žijeme podle jiného.

Tím se snažím naznačit, že pozdně-moderní způsoby myšlení často formují naše životy, i naše náboženské přesvědčení a praxi, daleko za hranicí našeho vědomí. Odvozenost konkrétního obsahu náboženské víry a prožitku je obzvláště patrná na rovině pozdně-moderního chápání duchovna, zobrazovaného buď jako oblast obrazotvornosti a fantasie, nebo jako neurčitou a tvarovatelnou sféru, přizpůsobivou individuálnímu pojetí vkusu a vůle. I když je pravdou, že naše společnost zažívá jistou náboženskou obrodu, ztělesněnou svým zájmem o religiozitu a zkoumáním duchovna, je třeba být při posuzování tohoto oživeného zájmu o náboženství pozorný. Onen předeslaný kladný vztah k náboženství je zde totiž podmíněn tím, že praktikovaná víra netvoří sama o sobě určující rámec, jak po člověk vyžaduje příslušné náboženství, ale je odvozena od něčeho jiného (poptávka po víře, touha, naplnění potřeby – pozn. Š.H.). Dnešními slovy, můžeme být tak „pobožní“, jak je libo, ale pouze do té míry, jsme-li ochotni vidět svou víru v širším rámci, operujícím se spiritualitou jako místem zhmotnění našich představ, oblasti přístupné vůli jednotlivce, výslednicí vkusu a stylu.

Dovolte mi tyto teze doložit několika příklady, ve kterých jsem, domnívám se, viděl působit tento rámec v praxi.

Jedno ze dvou témat, jež se objevilo na titulní straně nového Newsweeku, bylo „Spiritualita v Americe“. Den na to měl začít můj přednáškový kurs nazvaný „Křesťanství a moderní mysl“ (v článku bylo dokonce zmíněno jméno Ústavu pro náboženství Floridské univerzity), takže článek upoutal mou pozornost. Text se na více než 20 stranách snaží „nalézt duchovno“ pomocí rozboru široké škály duchovních nauk a náboženství. Popisuje portrét křesťanských environmentalistů, vyznavačů Islámu, katolíků Jana Pavla II.,  kabalistů a dalších. „Američané, odvracejíc svou pozornost od politiky“, začíná článek. „, hledají osobní, extatický prožitek Boha a podle našich průzkumů se méně zajímají o to, co dělají jejich sousedé.“[i]

Dokonce i tak banální postřeh, jako že lidé se příliš nezajímají o to, co dělají jejich sousedé, v sobě ukrývá otázku „Co určuje co?“, kterou tak nepřímo článek před čtenáře staví. Přestože příslušní redaktoři neužívají mé otázky doslova, dozajista upozorňují na fakt, že v současnosti jsou víra i náboženské praktiky koncipovány něčím úplně jiným než bezpodmínečným dodržováním pravověrných zásad příslušného náboženství. Článek si všímá obrovské rozmanitosti forem, ve kterých se náboženské cíle a touhy jednotlivců uskutečňují a naplňují. Dále prohlašuje, že „paralelně s touto diverzitou projevů dochází k většímu zdůrazňování inkluzivity náboženství, což pohoršuje především starší generaci. Podle průzkumu Newsweek/BeliefNet, 8 z 10 Američanů – včetně 68% evangelíků – je toho názoru, že spásná víra (víra vedoucí ke spáse) může být více než jedna.“ (52)  Článek dále, zcela přesně a důrazně, dodává že tato inkluzivnost „ nemá asi moc společného s tím, co se [tito lidé] učili v nedělní škole“ (52)

Redaktoři mají pravdu. To není to, co se učí v nedělních školách, ani nic z toho, co judaismus, křesťanství nebo islám učí po staletí. Tyto náboženství mají naopak velice konkrétní představu o tom, kdo je Bůh, a skrze co se o něm dovídáme. Všechna tato významná náboženství chápou sebe sama jako zdroj nejširšího rámce života věřícího. Veškeré aktivity, samozřejmě včetně víry jako takové i jejích praktických projevů, by se měli do onoho rámce vměstnat a odehrávat se v něm. V dnešní společnosti je ale podle všeho víra v Boha součástí širokého, pozdně-moderního chápání duchovna, ve kterém sice je náboženskému přesvědčení ponechán životní prostor, ale už příslušnému náboženství nedovoluje stát se určujícím činitelem života, řádem veškerého bytí. Newsweek správně vypozorovává, že nastala změna. Stejně tak jako uvádí Walter Truett Anderson ve své, velice užitečné, knize o postmoderní situaci: nastává „změna ne toliko v oblasti  v co věříme, ale jak věříme.“[ii] Jakákoli podoba či projev religiozity je vítána, ale jen do doby, kdy jsme ochotni omezit naši náboženskou zkušenost na součást širšího rámce, znázorňujícího duchovno jako sféru imaginace, formovatelnou žádostmi a potřeby individua.

Další projev tohoto širšího rámce jsem pocítil už jako absolvent Virginské univerzity a dotkl se mě osobněji. Já a můj asistent jsme, po nějaké době společné práce, konečně navázali hlubší rozhovor. Kolega z rozpravy správně vyrozuměl, že zastávám křesťanský pohled na svět a lidskou existenci. V reakci na toto zjištění zamířil přímo k meritu věci. Ptal se mě na Bibli, a poté co si vyslechl mé názory, zeptal se mě, jestli ji (Bibli) čtu tak, jako on četl Dickense, nebo zda ji čtu s tím, že by měla mít dopad na veškeré moje konání v životě. Jeho otázka se zkrátka týkala onoho rámce. Chtěl vědět, jestli si myslím, že Bible je pro život určující, nebo zda svolím k tomu, abych nazíral svoji víru jeho očima (pojetím víry jako součásti širšího rámce – Š.H.). Pokud bych se držel své „starožitné víry“(quaint religious faith[iii]) jako pouhé události v mezích jeho širšího rámce, nazírajícího duchovno jen jako oblast svévolné obrazotvornosti, pak by bylo všechno v pořádku. Mohl bych si pak věřit, čemu chci a jak chci, což se bere. Jestliže bych si ale myslel, že pohlížení na člověka a věci duchovní z biblické (křesťanské) perspektivy je závazná, a že by mělo být rámcem všeho a všem – nejen mým, ale i jeho – pak by mi usilovně oponoval.

V tomto bodě se téměř vždy najde někdo, kdo bude protestovat a namítat, že přece nemám žádné právo svou víru někomu „vnucovat“. Lidé namítnou, že zatímco se mě asistent nesnažil nadchnout a získat pro jeho pojetí víry, já jsem se o to snažil, a naopak to po něm vyžadoval. Na křesťanech je problematické to, přidržíme-li se této kritiky, že chtějí obracet lidi na víru. Ano, je pravdou, že se křesťané snaží přesvědčovat a získávat pro křesťanskou víru. Na to bych však namítl, že všichni lidé se nějakým způsobem snaží ostatní přesvědčovat a pro něco získávat. Rozdíl je však patrný, přeneseme-li se a sestoupíme-li obrazně na rovinu volní, kde přání či vůle nadchnout a získat jiné také něco obnáší. Můj kolega se nijak zvlášť nemá k tomu, aby mě „obrátil“ na Dickense, nebo dokonce na nějakého básníka, kterého zrovna čte. Je asistent je fajn člověk, odmyslím-li si jeho, pro mě nepřekonatelné, zdroje inspirace. Jakkoli by mě rád získal pro Nietzscheho a Sartrův pohled na člověka ve světě a jeho existenci, jež sdílí, celkem jsem ho tím, že získán být nechci, zklamal. Ještě jednou, otázka „Co určuje co?“ před námi vyvstává, sestoupíme-li na úroveň, kde se rozhoduje o tom, zda má cenu se snažit získat ostatní pro svou věc, přivádět lidi k víře. Na této rovině vzniká to, že lidé okolo vás budou, ve jménu své věci, usilovat o změnu vaši mysli, stejně jako vy se bude snažit změnit mysl jejich. Vyžaduje to ovšem sestoupit na onu hladinu a ujasnit si, jaké věci jsou vlastně v sázce.

Já, jako někdo, pro něhož Bible hraje neodmyslitelnou roli, a pro jehož život je Bible určující, neshledávám nic překvapujícího na tom, že odhaluji tuto otázku v samotném Písmu, jež ji takto přede mne předsouvá a klade. Uvažujme například dopis apoštola Pavla Koloským, ve kterém povzbuzuje čtenáře k tomu, aby žili s Kristem tak intensivně, jak když ho přijali jako Pána, aby v něm zapustili kořeny, a postavili na něm základy. Apoštol následně varuje, „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním.“ (2:8 – Ekum.)* Dále varuje před „lidskými ustanoveními“ (2:8 – Kral.) („basic principles of this world“) a upozorňuje na to, že tyto (lidská) ustanovení mohou směřovat a určovat naše myšlení a praktiky bez toho, aniž bychom si to uvědomovali. „Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa“, pokračuje, „proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se - ...?“ (2:20-21 – Ekum.) Pavel tvrdí, že naše, domněle ryze křesťanské, zásady jsou ve skutečnosti utvářeny a formulovány principy, které jsou všelijaké, jen ne křesťanské. Námi konstruované náboženské praktiky vypadají úžasně nábožensky, avšak tím, že opouštějí svoje původní vymezení, opouštějí též svůj původní křesťanský význam.

V podobném duchu se Ježíš užívá otázky „Co určuje co?“, když v Kázání na hoře probírá desatero. Ježíš o několika přikázáních pojednává postupně, jedno za druhým. Každé uvádí slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno (otcům)...Já však vám pravím...“ (např. 5:21, 27 – Ekum.). Tím vlastně říká, že i když se jeho posluchači zavázali dodržovat oněch deset přikázání, nazírají je podle obrazu a užitku svého, spíše než podle obrazu a užitku Božího. Na tomto místě, ale i jinde, Ježíš poukazuje na to, že pouhé vyznání víry nám neříká nic o tom, jestli naše víra skutečně hraje v našich životech takovou roli, jakou by měla, nebo takovou roli, jakou si myslíme, že již hraje. Ježíš posluchačům vytýká, že zatímco tvrdí, že si zachovali původní víru, tak ji ve skutečnosti reformulovali a redukovali na něco o mnoho méně náročného v porovnání s tím, jak jim ji formuluje.

Nakonec, slova pokušení v ráji vyznívají podobně. Všimněme si, že had Boží slova nepozměnil, jen je reformuloval. Jádro věci zde vystupuje viditelně napovrch. Ve svém původním znění byla boží slova vyslovena Bohem samotným. Bůh svěřil Adamovi a Evě to, co jim mělo zůstat zapovězeno. Přesto had vyvinul nový způsob jak Boží slova formulovat, a co je mnohem důležitější, nalezl způsob, jímž vlastně reformuloval postavu samotného Boha. Když had oběma vysvětloval, proč Bůh řekl to, co řekl, nabídl jim takové vysvětlení, jež samotného Boha přesahovalo, a snažilo se pojmout a vyvodit o Něm a Jeho slovech závěry. Slova Boží zůstala nepozměněna, ale následkem toho, že byla vykládána (vysvětlována) a zasazena do jiného rámce, nabyla jiného významu.

Jak často se tento prvotní hřích v průběhu lidských dějin opakoval? Jakým způsobem jsme vinni za vyprazdňování Božího slova tím, že Jeho slova stavíme na jiný základ, a že si za pochodu vytváříme vlastní obraz Boha? Od dob Adama a Evy, do časů Ježíšových a Pavlových i v časech nynějšího světa, se tento pravzor neustále opakuje. Bohu sice přikyvujeme, ale poté uvedeme jeho učení do stavu, zacházejícího daleko za Něj. Podobně přikyvujeme i Ježíši, ale poté si jeho učení vyložíme v kontextu nějaké domněle větší pravdy. Znovu a znovu před námi vyvstává otázka „Co je určující?“ Kam se upíná naše mysl, víra a jednání? Je jejich těžištěm to, co si myslíme, že to je? Je to to, k čemu se hlásíme? Nebo se nám sem, když jsme nedávali pozor, vloudilo něco většího, idea, řád? To jsou otázky, jež znovu a znovu vyvstávají.

Jak bychom tedy měli postupovat? Předeslal bych, závěrem, pár návrhů a myšlenek o tom, jak bychom si měli v rozpoznávání a uvědomování si těchto všudypřítomných předpokladů (rámců) počínat.

Začněme nejprve zkoumáním toho, jak vlastně žijeme, a pak se zpětně doberme idejí, jež naše praktiky a chování řídí. Podívejme se například na to, čím konkrétně se zabýváme v úterý odpoledne, nebo třeba v sobotu ráno, neděli večer. Co nám říká náš způsob života o idejích, formujících rámec našeho života? Podobně se proberme našimi zkušenostmi, přemítejme o tom, jaký je rámec těchto zkušeností. Podle jakého kritéria či vzoru rozhodujeme o tom, jakým žádostem dát volný průchod, a jakých se zdržet? Jak sobě rozumíme jako muž nebo žena? Jaké je naše chápání intimity, lásky a sexuality? Co to znamená být občanem nějakého státu, a jaké občanství je určující – naše státní občanství nebo občanství v nebi? Co určuje to, že hrajeme baseball nebo tenis, posloucháme hudbu nebo tančíme, co jíme a pijeme. Jaký smysl přičítáme práci, kterou den ode dne děláme?  Najděme si každý chvilku a přemítejme o věcech v našem životě, na něž nemůžeme být zvlášť pyšní. O tom, co nebo kdo je naším určujícím primárním motivem, nám toho prozradí mnoho.

Zadruhé, přemýšlejme o tom, jakým způsobem mluvíme. Jaká slova používáme? Naše slova nám toho o skrytých předpokladech řeknou více, než bychom sami chtěli vědět. Možná zůstaneme stát nad tím, jak omezení a hrubí dokážeme být, nebo jak jsme v hovoru sebestřední, avšak jde tu především o něco jiného. Richard Neuhaus například přišel s tím, že náš jazyk vykazuje známky toho, že „terapeutický stav mysli“ (therapeutic mind-set) v nás zakořenilo natolik, že už si ani nejsme jeho přítomnosti vědomi. Užíváme jazyka „duševního zdraví“ a „sebe-realizace“ i tehdy, když hovoříme o díle Kristově, významu církve nebo o otázkách spravedlnosti a morálky. Neuhaus to ilustruje prapodivnou otázkou, kterou vyslovuje až s jistým úlekem: „Jaký je asi psychologický termín pro svatost?“[iv] V naší řeči si osvojujeme mnoho slov, uděláme dobře, když se zamyslíme nad tím, co ona slova vypovídají o nás.

Za třetí, nezapomeňme na to, že velké myšlenky, jež náš život formují, si ne vždy uvědomujeme. Jsou zakotveny ve strukturách společnosti a institucích, tvořících bezprostřední rámec každého našeho života. Stejně jako jsou myšlenky zasazeny ve slovech, jež používáme, tak jsou zapuštěny i v institucích a strukturách. Jsou jako vzduch, který dýcháme a vodou, jíž pijeme. Demokratické hodnoty, kapitalistické praktiky, všudypřítomné technologie, zábavný průmysl, atd., to je realita, jež nás každodenně obklopuje. Uvažujme například, jakým způsobem utváří náš život počítačová technika, a to doslova. I v okamžiku, kdy píšu tuto esej, skýtá počítač rámec mého počínání. Ohraničuje mé zorné pole a mění chod myšlení. Vím, že kdybych psal na papír, věci bych viděl asi trochu jinak, stejně tak proud myšlení by směřoval jinudy. Tolik můj proces myšlení. Jak moc je to však důležité? Upřímně řečeno, nevím. Co ale vím určitě, docela důležité je: snažím se totiž o tom vědět a mít vždy po ruce zásobu papíru.

Přemítejme o těchto věcech i v rozhovorech s ostatními. Nesnažme se to vyřešit sami. Jak jsem již zmínil v úvodu článku, mám dvě otázky, jež zpravidla studentům kladu. Ta první je, „Co je ve vašem životě určující?“, druhá, „S kým o tom mluvíš?“ Je to právě izolace více než cokoli jiného, jež vede k tomu, abychom si svých velkých zažitých předpokladů nevšímali. Jestliže se chceme dozvědět o svých slabých místech, není nic užitečnějšího než o nich hovořit s ostatními. Mluvme s lidmi z masa a kostí, kteří jsou každým dnem kolem nás. Čtěme dobré knihy, a to ne jen ty, se kterými víme, že budeme souhlasit. Vyhledávejme lidi a knihy, s kterými nesouhlasíme. Naslouchejme jim a nemysleme si, že musíme mít hned připravenou odpověď či protiargument. Takové rozmluvy, nejenže mohou být též pomocí pro ostatní, ale odmění nás tím, že nám poskytnou výborný vhled do toho, co je v našem životě opravdu určující.

Doufám, že je jasné, jestliže se ptám „Co je pro vás určující?“, nechci, abychom této otázce dali pět minut, odpověděli správně a přikročili k otázce další. Není to ani záležitostí jednoho měsíce. Oproti tomu, je to jedna z těch otázek, na kterou je třeba hledat odpověď stále znovu a znovu, a která nás bude provázet celým životem. Neočekávejme, že na ni nalezneme odpověď. Ať už jsme kdokoli a věříme v cokoli, uděláme dobře, budeme-li se jí zabývat. Jestliže hledáte lásku Boží celým svým srdcem a myslí, pak je tato otázka pro vás obzvlášť důležitá. Jestliže chcete podrobit své myšlení Bohu, musíte se sami sebe ptát jaké ideje, přesvědčení, názory definují a utvářejí ze dne na den váš život. Jsou to ty, o nichž si myslíme, že to jsou? Které z těchto idejí fungují vědomě, a které se nacházejí pod povrchem tak, že si ani neuvědomujeme, že fungují. Zkrátka, „Co je určující“? 

Dr. Richard V. Horner je ředitelem Christian Study Center of Gainesville

[iv] Richard John Neuhaus. Freedom for Ministry. Grand Rapids, MI: Eerdmans Publishing Company, 1992: 86.