 CZ | EN |
Jedna z nejdůležitějších otázek, kterou bychom si měli zodpovědět je: Jakým člověkem mám být? Tato otázka je spojena se všemi dalšími otázkami v lidském životě- tázáním po tom, co znamená být lidskou bytostí; co je skutečné a co má hodnotu...
Jak žít dobrý život
Gregory E. Ganssle Ph.D.
The Rivendell Colloquium on Human Flourishing
April 20, 2005
Naše současné bádání nesměřuje, tak jak to činí druzí, ke studiu; neboť cílem našeho bádání není poznat, co je pravá ctnost, ale stát se dobrým, protože jinak by takové bádání bylo zbytečné.
(Aristoteles, Etika Nikomachova, 1103b 28-30)
V knize K jádru křesťanství C. S. Lewis používá analogii, aby vysvětlil podstatu morálnosti.[i]Touto analogií je konvoj lodí. Úspěšný konvoj musí splňovat tři důležité podmínky. Za prvé, každá loď zvlášť musí fungovat dobře. Za druhé, lodi do sebe nesmí narážet a za třetí konvoj pluje k vytyčenému cíli. Každá tato podmínka je analogií k aspektu domény morálnosti.
Lewis pozoruje, že téměř veškerá současná diskuse o morálnosti zdůrazňuje podmínku, aby do sebe lodi nenarážely. Etická doména byla redukována na otázku jak se jednotliví lidé chovají k dalším jednotlivým lidem. Základním zájmem etického hodnocení se stalo motto neublížit. Tak tomu ale nebylo vždy. Ostatní podmínky – aby jednotlivé lodi dobře fungovaly a dosažení cíle konvoje, byly zájmem etického myšlení ve velké části dějin filosofie.
Lewis poznamenává, nastává průběžný nárůst zájmu o první podmínku v analogii, jak udržet jednotlivou loď plavbyschopnou. Co znamená ale být plavbyschopný pro člověka? Co je dobrý život a jak jej lze dosáhnout a jak jej praktikovat? Předpokládejme, že tyto otázky jsou smysluplné otázky pro každého člověka a zejména pro akademický svět. Tato přesvědčení mezi těmito řádky jsou současně důvody pro založení tohoto kolokvia.
Jedna z nejdůležitějších otázek, kterou bychom si měli zodpovědět je: Jakým člověkem mám být? Tato otázka je spojena se všemi dalšími otázkami v lidském životě- tázáním po tom, co znamená být lidskou bytostí; co je skutečné a co má hodnotu. Dále, tato otázka je jedna z těch, na kterou člověk odpovídá buď vědomě nebo nevědomě. Každý se v životě orientuje na cíli kým chci být a proč dělat určité věci a ne jiné. Tato orientace je založena na předpokladech toho jakým člověkem je dobré být a co je dobré dělat. Každý také odpovídá na otázku kým mám být myšlenkou nebo představou založenou v podstatě toho, co je dobrý život, lepší život nebo nejlepší život. Tázání po tom, kým nebo jakým mám být, bude spojeno s mým přesvědčením o tom, co je základem dobrého života. Dobrý život je pak bodem, kam každý člověk míří. Chceme přece dosáhnout toho, co považujeme za dobrý život. Ale dobrý život je více než jen bodem, kterého chceme dosáhnout. Dobrý život je něco, co chce člověk žít. Má být praktikován. Je spíše jako vztah nebo manželství než jako sportovní disciplína. Kdybych trénoval, abych běžel míli za pět minut... a měl bych uspět, první ze všeho by bylo asi získat přesvědčení, že zázraky jsou možné. Ale podílel bych se aktivně na dosažení cíle. Jakmile je cíl dosažen, není důvodu k setrvávání v přípravě na běh. Odměna je v dosažení cíle. Hledám přátelství avšak pro to, abychom byli přátelé. Cílem mého manželství je, v jednom důležitém směru, vztah sám o sobě. Tak je tomu také myslím s dobrým životem. Není to prostředek k dosažení něčeho jiného. Není ani dosažen jednou pro vždy. Dobrý život je žitý každý den.
Tázání po tom, jakým člověkem mám být či jaký život mám nebo chci žít, otevírá další spojenou otázku, na kterou se málokdo zeptá. Totiž, jakým člověkem se stávám? Dle mého názoru si tuto otázku si málokdo pokládá, protože málokdy pomyslíme na to, že jsme v procesu stávání se takovým či onakým typem člověka. Máme tendenci být uzavřeni do atomistického paradigmatu volby a jednání. Předpokládáme, že naše volby a jednání jsou od sebe odděleny tak, že jedna skupina jednání nebo voleb neovlivní podstatně budoucí jednání nebo rozhodování. Skutečnost je však taková, že způsob, jakým se orientujeme v životě, ovlivňuje nejen jednotlivé jednání a volby, ale také naše duchovní a morální utváření. Každý z nás se jistě stává jistým typem člověka. Je hodnotné reflektovat to, jakým typem člověka se máme stát a jakým se chceme stát.
Aristoteles poznamenává, že každý má přirozenou dispozici k uchylování se k jistým životním návykům.Doporučuje nám proto následující:
Musíme také prozkoumat, k čemu snadno tíhneme. Neboť různí lidé mají různé přirozené sklony k různým cílům a naše sklony poznáme podle odezvy radosti nebo bolesti v nás. Musíme se odpoutat opačným směrem; neboť jestli se odtáhneme daleko od chyby, tak jak se to dělá při napři napřimování ohnutého dřeva, dosáhneme středního stavu.[ii]
Aristoteles pozoruje, že lidé se uchylují různými směry a že je namáhavé udržet se na cestě k hodnotnému životu. Každý člověk má vlastní sklony, které jej strhávají od této cesty. Myslím také, že každá doba má vlastní specifická rizika. Protože jsme ponořeni v naší době, tato rizika našim očím unikají. Nemůžeme prostě vidět důsledky jistých kulturních standardů na náš character. Přemýšlejme na chvíli nad skutečností, že naše doba se nazývá informačním věkem a ne například věkem pravdy nebo věkem moudrosti. Jaká jsou rizika žítí a práce ve věku informace? Kdo chce být úspěšný v informačním věku, musí si osvojit jisté dovednosti. Provozování těchto dovedností vytváří u člověka vzorce chování a myšlení a konečně mají vliv na utváření typu člověka, kterým se stávám. Tyto dovednosti se velmi odlišují od dovedností žádaných ve věku pravdy nebo moudrosti. Například informace je komodita, která má být přivlastněna, zvládnuta a ovládnuta. Naproti tomu pravda žádá podřízení se, chce po nás rozjímání a konečně žádá, abychom uspořádali své životy podle ní.
Budu-li se úspěšně stávat informačním ekonomem, můžu si zároveň osvojovat návyky v myšlení a konání, které znemožnují důkladné myšlení a reflexi. Uvádím toto jako příklad možných rizik určitého věku. V jakémkoliv věku také určité povolání má svá vlastní specifická rizika. Dokud si toto neuvědomíme a neočekáváme rizika v našem povolání, může se nám stát, že si osvojíme řadu návyků a vlastností, které nás formují do člověka, kterým se stát nechceme.
Akademické prostředí je cechem. Jsme vychováváni tak a druhé také vedeme k tomu, aby žili jako badatelé. To, co znamená být badatelem, je určováno naší fakultou a našimi současníky a kolegy. Toto formování nekončí tím, že získáte doktorát. Neustále se učíte v prostředí badatelů. Obava, kterou dnes vznáším, není namířena proti studovanému obsahu, ale proti návykům mysli a života, kterým jsme vystavováni, aniž bychom si je skutečně uvědomovali.
Konkrétně bych chtěl tématizovat žití dobrého života poukázáním na dvě současná rizika běžná v americkém akedemickém prostředí. Tato rizika nacházíme i mimo fakultu, ale mají zvláštní význam právě pro ty z nás žijící v tomto cechu. Proti každému z těchto infekčních rizik předepíši příslušné protiopatření či očkování. Chci ukázat, jak osvojení si určité disciplíny pomůže kultivovat typ duševních a morálních návyků, které mohou zvrátit rozvoj zmíněných současných rizik svodů.
I. Cynismus
A. Některé vlastnosti cynicismu
První výše zmíněné riziko, na které chci upozornit je riziko cynismu. V naší kultuře a zejména v akademických kruzích je zakořeněn sklon s tímto jménem. Je mnoho důvodů, proč je tento sklon tak běžný. Popularizace a bujení post-freudovské populární psychologie nás činí více otevřenými k přijetí postoje cynismu. Je to postoj dvojího podezření. Za prvé pochybujeme o motivech. Předpokládáme, že druzí jednají z motivů, ke kterým se veřejně nepřiznají. Lidé jednají pro osobní prospěch a pravý sobecký důvod jejich jednání je skryt. Je běžné podezření, že když jsou lidské motivy odhaleny, dotyčného plány jsou zmařeny. Druhým podezřením je zpochybnění hodnot. Cynik těžko připouští, že směr jednání nebo třeba výzkumný projekt má hodnotu sám o sobě. Radši se snažíme použít naši energii k podkopání hodnoty čehokoliv, co je nám nabízeno.
Dalším důvodem, proč je cynismus rozšířený je fakt, že je to cesta nejmenšího odporu. Je mnohem snazší a mnohem bezpečnější střílet na něco nebo někoho jiného než se sám nabídnout jako terč. Je nebezpečnější snažit se vyjádřit, podpořit a obhájit nějaké pozitivní stanovisko. Místo kritika je bezpečné. Dalším důvodem pro rozříšení cynismu na fakultě je fakt, že jsme vychováváni k profesionální kritice. Stát se kritikem myšlenek a hnutí nese riziko cynismu. Zkoumáme text za textem a argument za argumentem a podrobíme je rychlému hodnocení a kritice. Sedíme na seminářích a sestřelujeme celoživotní dílo badatelů jako je Tomáš Akvinský nebo Hume za necelou hodinu a pak klidně další. Vidíme skrze jejich obavy a analýzy, a tak nás neznepokojuje jejich přesvědčení a jsme nedotčeni jejich doporučeními. Učíme se odvysvětlovat podstatné myšlenky, které by nás měly dráždit. Lewis má pro nás následující varování :
Nelze pokračovat s odvysvětlováním do nekonečna: shledáte, že jste odvysvětlili samo vysvětlení. Nelze jít s prohlédnutími do nekonečna: Smyslem prohlédnutí věci je skrze ní něco vidět. Je dobré, když je okno průhledné, protože ulice či zahrada za ním je neprůhledná. Jaké by asi bylo vidět skrze zahradu! Nemá smysl prohlédnout výchozími předpoklady. Pokud prohlédneme skrze vše, pak je vše průhledné. Pouze cele průhledný svět je neviditelný. Prohlédnout věcmi znamená v důsledku nevidět. [iii]
Cynismus působí jako zelený zákal na oko. Znemožňujeme mi vidět správné, dobré a krásné, i když to leží přímo přede mnou. Dokonce ztěžuje vidět pravděpodobné a nadějné a dobře vypadající. Činí mě rychlým k odmítnutí a pomalým ke slyšení. Umožňuje mi to reagovat na hlasy druhých, aniž bych tyto hlasy slyšel.
B. Sérum: návyk ujištění
Chtěl bych navrhnout jedno praktický návyk, který pomůže zvrátit rozvoj cynické mysli. Je to návyk ujištění. Pochopení praktikování ujištění je jednoduché, ale není jednoduché uvést je ve skutek. Shrnu je takto: ujisti se, než začneš s kritikou. Znamená to hledat, co je dobré, pravdivé a krásné na myšlence nebo pohledu než začneme hledat, co je na tom špatné, nesprávné nebo odporující si. Je to rozhodnutí říci si, co je dobré než si řeknu, co je špatné. Mluvit o přínosu myšlenky, hnutí nebo badatele než kritizuji. Myslím, že pro ujištění je zvláště důležité říci, co vidím. Součástí tohoto návyku je mluvit o ujištěních nahlas. Nestačí o nich prostě přemýšlet. Musíme je zveřejnit.
Cynikův sklon se může stát tak pohodlný, že zapomeneme, že jde o zvláštní sklon. Stane se naší druhou přirozeností. Je jako pohovka v obýváku. Jakmile se usadím a uvelebím, je těžké se donutit vstát. Potřebuji pro takovou námahu opravdu dobrý důvod. Tento protinávyk ujištění mi pomáhá se příliš neuvelebit v cynikově křesle. Výchozí návyky mysli a mluvy odhalující pravou podstatu a sklon k prohlédnutí lze překonat jinými návyky; ukazujícími jinými směry. Návykem ujištění učím své oči vidět dobré, pravdivé a krásné.
Představte si, že vedete nebo se podílíte na vedení semináře, kde se studenti ujišťují. Představte si, jak by to změnilo atmosféru diskuse, kdybyste každý týden, když zahájíte analýzu textu nebo badatele, začali otázkou: v čem je autor přínosem nebo vykazuje dobrý vhled do problému? Začít se smysluplným ujištěním vytváří atmosféru diskuse, která může být vcelku dramatická. Jako účastník semináře nebo vedoucí můžete otevřít nové cesty myšlení právě tímto návykem.
Praktikování návyku ujištění je výrazem vzácné ctnosti, a sice pokory. Pokora není otroctví. Neznamená to odmítnout že máme vhled a že máme co nabídnout. Být pokorný vyžaduje připustit že máme věci, kterými můžeme prospět diskusi. Též vyžaduje uvědomění, že je mnoho, co se můžeme naučit od kolegů, od studentů, dokonce od lidí, se kterými nejvíce nesouhlasíme a také od předchozích generací. Pokora, tak jako cynismus je sklon. Je to sklon v základě orientovaný směrem k realitě. Jednoho dne jsem si uvědomil, že nemůžu mít naději mít pravdu ve více než v polovině případů. Nakonec jsem obklopen některými z nejbystřejších a nejvíce informovaných lidí na světě. Jak si vůbec můžu myslet, že budu mít pravdu ve více než v polovině případů? Návyk ujištění mi pomáhá k pokoře.
Pokora je podřízení se skutečnosti též ve smyslu hledání pravdy. Realitou prostě míním to, co jest. Pravdivým rozumím to, co jest pravdivé. Máme tendenci uspořádávat naše myšlení kolem toho, co porozumíme o světu, o lidské podstatě a o Bohu. Lidské bytosti mají hledat pravdu a je jim dáno se podřizovat skutečnosti.Všichni se snažíme zjistit, co je pravdivé. Návyk ujištění mě na to upomíná. Prvotním cílem mého pátrání musí být zaslíbení vedoucí k lepšímu porozumění skutečnosti.
II. Nespokojenost
A. Některé vlastnosti nespokojenosti
Druhým nebezpečím této doby je nespokojenost. Je možné ji vidět napříč západní společností. Myslím, že je několik trendů, které činí naši společnost nespokojenou. Prvním trendem je nasycení společnosti zábavními médii. Kolik reklam shlédne průměrná Američanka, např. do pětadvacátého roku života? Předpokládejme, že na jednu hodinu vysílání připadá dvacet reklam. Dalším předpokladem bude pět hodin televize týdně, to je číslo značně pod celostátním průměrem. Pokud shlédne sto reklam týdně, je to pět tisíc za rok a sto tisíc do dvaceti pěti let života. Můj odhad je podhodnocený a tyto odhady neuvažují jiné druhy reklamy. Každá reklama má v podstatě stejný druh poselství: nebuďte spokojeni s tím, kdo jste a co máte. To, jak jste není dost. Potřebujete...
Pro akademické prostředí zvláště je nespokojenost daná ekonomickou situací badatele. Prvotním platidlem akademického prostředí je prestiž. Být badatelem není výnosné. Největší odměnou je právě prestiž. Je to ale nestálá odměna. Je předmětem divokých změn na trhu a je jen málo objektivních měřítek této komodity. Nedá se jí stabilně ani spolehlivě nakupovat. Nelze ji odměřovat jako zlato.
Pokud bych se poměřoval mírou prestiže, byl bych brzy hluboce nespokojený. Je snadné měřit se s druhými badateli a učitely podle nějakého vágního standardu, který jsem si pro sebe určil. Tento sklon může vést k hořkosti nebo žárlivosti k druhým nebo může vést k nespokojenosti se sebou nebo k obojímu zároveň. Shledávám, že mám sklon poměřovat sebe v mých nejslabších místech s druhými v jejich nejsilnějších místech. Tímto sklonem vstupuji do myšlenkového hry či zápasu s druhými a v důsledku mě to izoluje od ostatních. V této hře nelze zvítězit.
Navíc je tu vtíravý strach, že naše práce nemá velkou cenu. Množství práce, které vložíme do publikování odborného článku, který si přečte pár přátel a možná pár dalších, je ohromné. Můj bratr, který pracuje ve světě počítačů, napíše měsíčně dva články, jeden pro počítačový časopis a jeden pro vodácký. Nad každým článkem stráví asi tři hodiny a dostane za každý asi sedmsetpadesát dolarů. Snažil jsem se mu vysvětlit, jak chodí akademické vydávání článků, jak člověk píše práci – to trvá několik týdnů nebo více - a pak to přečte na pár konferencích a pár dalším přidruženým kritikům. Pak se takový článek pošle dalším přátelům k okomentování. Pak to pošlete do časopisu a o šest měsíců později se článek vrátí s ještě více komentáři. Nakonec dostaneme závěrečnou kritiku a čekáte. Asi o rok později přijde na řadu kontrola správnosti a i tu musíme pečlivě projít. Pak po šesti měsících článek vyjde a dostanete zaplaceno třemi bezplatnými kopiemi časopisu, ve kterých váš článek vyšel. Můj bratr nevěřil, že by kdokoliv chtěl psát pro takové časopisy. Viděno jeho očima se nám vtírá jedna otázka: stojí to skutečně za to? Není divu, že nespokojenost je jedním ze současných rizik.
B. Sérum: díkučinění
Klíčovou zbraní v boji proti nespokojenosti je spokojenost. Pěstování spokojenosti je ale obtížné. Jedním z možných prostředků, který shledávám užitečných k dosažení spokojenosti je díkučinění. Začal jsem si to uvědomovat díkučinění jako disciplínu, když jsem si uvědomil, že díkučinění není pocit. Je to něco, co dávám, i když se na to necítím nebo nejsem právě vděčný. Je to právě díkučinění, které velmi často předchází pocit vděčnosti.
Jak je možné žít život díkyčinění? Je to podobné metodě staré taneční školy Arthur Murray, která vás učila tancovat tak, že jste následovali označené stopy na podlaze. Je to děsně nepřirozené a musíme začít těmi nejzákladnějšími kroky. Zde jsou mé základní kroky pro pěstování spokojenosti díkučiněním. Začnu čímkoliv, co mi přijde na mysl. Rozhodnu se děkovat za tu jednotlivost, na kterou myslím. Tak řeknu nahlas: děkuji za možnost jít dnes na univerzitu. Pak pomyslím na další věc a za tu poděkuji. Jsem vděčný za to, že často nemusím nosit kravatu... Podržím si tyto věci, dokud mi na mysl nepřijde něco, za co jsem v životě hluboce vděčný. Je výsadou být na Yaleské univerzitě. Jsem udiven nad tím, že jsem se stal filosofem a že jsem mohl získat vzdělání na takové škole. Znám spoustu bystrých lidí, co neměli takové štěstí. To, že mám takovou ženu jako je Jannie a mít takové děti jako je David, Nick a Lizzy mě ohromuje. Všechny tyto věci v životě jsou příležitosti pro hlubokou a vytrvalou vděčnost.
Nespokojenost je u mě často spojena se zamlženým viděním. Často totiž nevím, co vlastně chci. Částečné a místní frustrace se jeví jako velké a vnitřní přednosti jsou neznatelné. Díkuvzdání mi pomáhá vidět jasně. Pomáhá mi poznávat, co je v mém životě důležité (co je opravdovým bohatstvím v životě). Dokážu pak lépe vidět věci, které mě činí nespokojeným, ve správné perspektivě. Začínám být pak vnitřně spokojený. Dělám výše uvedené kroky, když se rozhoduji vzdávat díky za cokoliv co mi přijde na mysl.
Osvojit si praxi díkučinění souvisí s osvojením si postoje pokory. Díkučinění nám pomáhá uvědomovat si, že mnoho z nejdůležitějších věcí v životě není vůbec důsledkem našeho snažení. Jsou to dary, které přijímáme. Je to součástí reality, kterou musíme přijímat. Spojitost díkučinění s pokorou zapadá nejlépe do teistického světonázoru. Jako teista vím, že vše, můj život, rodina a příležitosti jsou Boží dary. Není pro mě obtížné vzdávat díky Bohu za vše. Přesto nemusíte být teisty, abyste byli vděčni nebo si osvojili postoj díkučinění. Tato životní praxe dává smysl, je-li Skutečností Osoba, která nás stvořila a která se o nás stará. Díkuvzdání je pak výměna mezi dvěma osobami. Není to jen cvičení v toužebných přáních nebo síla pozitivního myšlení.
V prvním žalmu v židovském kánonu oslavuje žalmista rozkvétající život, který se vyhýbá těmto výše zmíněným rizikům a vykresluje obraz toho, co znamená dobrý život.
Ž 1, 1-3
1.Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,
2.nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.
3. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.
(Ekumenický překlad Písma svatého starého a nového zákona)
Žít dobrý život
Aristoteles nás varuje před přehnaně teoretickým přístupem k otázkám života.:
Mnoho však nečiní, ale hledají útěchu v argumentech, myslí si, že jsou filosofové a že toto je způsob, jak se stát jak se stát dokonalým. Jsou jako nemocní, kteří naslouchají doktorovi, ale nejednají podle jeho rad. Takový postup léčby nezlepší stav těla; stejně jako filosofie mnohých nezlepší stav mnohých duší. (Etika Nikomachova 1105b 12-18)
Můžeme zlepšit stav našich duší tím, že děláme to, co máme. Pokusil jsem se být v mé diagnostice pastí, které nám brání v cestě k rozkvětu a doporučil jsem postup k boji proti nim. To, o čem jsme mluvili je morální a duchovní formování. Praxe života určuje výsledný tvar duše dobrého lidského života. Abychom se ale vrátili k Lewisově analogii, máme několik rad, které pomůžou plout naším lodím ve zrádných vodách. Máme neustále mylet na to, jak dostat lodi k cíli. Je-li teismus pravdivý, víme, že je cíl. Je účel, ke kterému máme směřovat. Nemáme jen plout po proudu.
Greg Ganssle je filosof na Rivendellově Institutu a učí filosofii na Yaleské univerzitě. Má doktorát z filosofie na Univerzitě v Syrakusech a magisterský diplom z filosofie na Univerzitě na Rhode Islandu. Jeho práce zahrnují: Thinking About God: First Steps in Philosophy (2004), God and Time: Essays on the Divine Nature (2001), and God and Time: 4 Views (2001). Publikoval akademické články na témata: God's relation to Time, Free Will, and St. Augustine. Sloužil dvacet šest let jako zaměstnanec organizace Campus Crusade for Christ.
Použito se svolením.
< style=' margin:0in; margin-bottom:.0001pt; text-align:justify;} > < style=' margin:0in; margin-bottom:.0001pt; text-align:justify;} >
[i] Tato analogie je představena v první kapitole (“The Three Parts of Morality”) of Část III (Christian Behaviour) of Mere Christianity (New York: Macmillan, osmý dotisk, 1956) str. 55-59.
[ii] Aristotle, Nicomachean Ethics 1109b 2-8. Přeloženo Terencem Irwinem (Indianapolis: Hackett, 1985) Všechny citace jsou z Etiky Nikomachovy a příslušného překladu
Komentáře
Přidat komentář